část Druhá: BITVA O TYRKYS

KAPITOLA I — JISKRA VE TMĚ

Vlak se rozjel s kovovým kvílením, které se ztrácelo v nekonečné noci. Vůně železa a oleje se mísila s vlhkým větrem, co proudil rozbitými okny. Danka seděla u okraje vagónu, nohy spuštěné dolů, a zírala do tmy, kterou sem tam proťal záblesk rezavého světla z dálky. Za ní se ztrácela Ostrava — město ohně, popela a krve. Město, které přežilo, ale zaplatilo cenu.

Na zádech cítila váhu kytary, která jí připomínala, že i ticho může být zbraní. Mezi prsty otáčela kovové trsátko, které kdysi patřilo Kovářovi. Myšlenkami se na okamžik vrátila k poslednímu rozhovoru s ním — tehdy, když jí řekl: "Na severu, tam, kde se svět mění, tam začíná to, co ještě nikdo neviděl." Ta věta jí zněla v hlavě s každým dalším úderem kol. S otázkou, jestli ho ještě někdy uvidí a neuslyší jeho hlas, ji bodla tíha ztráty, která se odmítala rozplynout. Právě ten smutek a vzpomínky ji poháněly dál, i když by nejraději zůstala stát na místě.

Vlak se sunul mezi ruinami starých továren, kolem mrtvých polí a zrezlých náspů. Ale jak míle ubíhaly, krajina se měnila. Kov se ztrácel, nahrazovala ho podivná šedozelená hmota — něco mezi kamenem a masem. Rzi tu bylo víc, ale žila. Dýchala. Pohybovala se. Danka kdysi slyšela pověsti o rzi, která dokáže pohltit vše živé i mrtvé, ale nikdy nevěřila, že ji skutečně spatří. Teď ji pozorovala s pocitem, že něco dávného a nepochopitelného pomalu přebírá vládu nad tím, co kdysi bývalo světem lidí.

Danka si všimla, že koleje pod nimi se lehce vlní, jako kdyby vlak klouzal po něčem živém. V hlavě jí probleskla obava: Co když tentokrát nebude stačit jen hrát? Sykla si pro sebe: "Nesmíš couvnout. Už nikdy."

Z vedlejšího vagónu se ozval rachot. Těžké kroky. Kov o kov. Danka přimhouřila oči — to nebyl obyčejný pasažér. Z hlubin vlaku se vyvalila mlha, hustá, chladná a kovová, a v ní se zalesklo cosi rudého — známý odstín živé rzi. Zhluboka se nadechla. "Tak fajn," zamumlala si. "Zkusíme to znovu."

KAPITOLA II — KREV NA KOLEJÍCH

Vlak se řítil noční krajinou jako zdivočelé zvíře, jehož vztek nikdy neutichá. Těžký kov skřípal a naříkal, kola bez slitování drtila spáry kolejí, zatímco v temnotě mezi vagóny tekla vlhká pára a létaly drobné jiskry, jež se na vteřinu rozzářily a zase pohltily stíny. Danka stála sama v chladném, potemnělém nákladním voze, ramena ztuhlá, kytara přitisknutá k zádům jako poslední štít v moři šeptavých ozvěn. Byla to chvíle, kdy se svět zahušťuje a každý zvuk se zdá být předzvěstí neštěstí.

Odkudsi z vedlejšího vagónu se ozvalo zlověstné bouchání. Kov se pod náporem začal ohýbat, vzdychal a deformoval, jako by se někdo na druhé straně prsty zarýval do samotné oceli, trhal ji a lámal. Danka instinktivně sevřela trsátko, prsty napjaté až k bolestivé bělosti.

Dveře se s praskotem vytrhly z pantů, jejich mohutný náraz do zdi otřásl celým vagónem tak, že Danka pocítila zalapání po dechu i pod nohama. Na okamžik se svět smrskl do jediného bodu – na rámus, na chvění, na tíhu svého těla, které sevřela úzkost. Z otevřeného otvoru se začala valit šedá mlha, hutná a těžká jako polité železo, její pach byl ostrý a studil v plicích. Danka odtáhla několik kroků zpět a opřela se zády o stěnu vagónu, ramena přitisknutá k chladnému kovu, prsty křečovitě svírala trsátko – všimla si, jak se jí třesou ruce, ale nedokázala to ovládnout.

Oči protivníka rudě žhnuly, a když promluvil, jeho hlas se nesl prostorem jako skřípění kolejnic, od kterého Danku zamrazilo v zádech:

"Nechtěj jít dál, děvče z popela… svět za hranicemi tě roztrhá."

V tu chvíli jí tep v hrudi zrychlil, a přestože se jí v hlavě honily obrazy všeho, co už ztratila, navenek zůstala klidná. Vnímala, jak jí do dlaní pomalu stoupá pot – směs strachu a odhodlání. Přehodila kytaru před sebe, prsty se jí na vteřinu zachvěly.

"Svět už to zkusil," odpověděla pak tiše, téměř šeptem, který zanikl v dunění kol. Zacvaknutí popruhu se rozplynulo v okolních zvucích, ale pro Danku to byl bod zlomu – symbol, že se znovu staví na odpor.

Rzivý se rozběhl. Každý jeho krok zanechával za sebou černý otisk, který se rozlézal po kovové podlaze jako jedovatá řeka; rez na zemi hrála všemi odstíny rzi – od tmavě rudé přes špinavě oranžovou až po měňavou zelenošedou. Danka couvla, její dech se zrychlil, v uších jí hučelo a v nose ji štípal pach železa smíšený s dusivou vůní ozónu. V tu chvíli v ní sváděl boj strach s touhou dokázat, že i ticho má svou sílu.

Plácla dlaní po strunách – z kytary vytryskla zář, svět kolem explodoval v oslepujícím světle. Zvuk, ostrý jako čerstvě nabroušená čepel, narušil ticho i její vlastní nejistoty. Vlny tónů narazily do protivníka, odhodily ho zpět, ale ten dopadl na nohy s podivnou lehkostí, jako by v sobě měl nevyčerpatelnou zlobu. Když zvedl hlavu, jeho čelist se roztrhla v úšklebek, ve kterém Danka zahlédla odraz svých nejhorších obav.

"Zvuk proti kovu?" zachrčel s opovržením. "To je zbraň pro blázny."

Danka ucítila, jak v ní narůstá vztek i zoufalství, prsty sevřené na hmatníku se jí zlehka třásly, ale místo odpovědi udeřila znovu.

Vlak se otřásl.
Struny se rozzářily tyrkysovým světlem, kytara zaburácela jako bouře. Zvuk se spojil s rytmem kol, s rachotem oceli, s každým nárazem na spáru kolejí. Celý vlak se změnil v rezonující zbraň.
Kov kvílel, dveře se třásly, jiskry létaly z držáků.

Rzivý zaryčel a rozpáral si hruď. Zevnitř se vysunula chapadla z rezavého drátu, která se roztočila jako kotoučová pila. Danka se svezla k zemi, přeběhla po zábradlí a přitiskla kytaru k zemi.
Zvukový výbuch, tentokrát tlumený, prorazil podlahu a otevřel díru mezi vagóny.

Rzivý se zastavil, zaváhal.
A to stačilo.
Danka vyskočila, otočila se, udeřila do posledního akordu, který se zlomil v oslepující světlo.
Tón se zvedl jako výbuch — a Rzivého roztrhal zevnitř. Kov praskal, šrouby odletovaly, tělo se rozpadalo v oblacích červené rzi.

Vlak duněl dál, ale už jen on.
Ticho se vrátilo pomalu, s vůní ozónu a železa.

Danka seděla na zemi, hlavu opřenou o stěnu, kytaru v klíně.
Tlumila ještě dozvuky akordu, který dozníval někde v hloubce vlaku.
"Jeden vlak, jedna bitva," zašeptala. "Kolik jich ještě bude?"

Zvedla pohled. Zpoza oken už prosvítal jiný svět.
Kov se měnil v kamenné věže, světla v pohyblivé záře, a nad tím vším se tyčil nápis, který rozechvěl srdce i struny: STROJNÍ HRDLO.

KAPITOLA III — STROJNÍ HRDLO

Vlak zpomaloval v těžkém, táhlém rytmu, až se kovové tělo třáslo pod náporem svého vlastního dechu. Kov kvílel tak naléhavě, že se zvuk rozlézal Dankou jako ozvěna starých ran. Pára se snášela hustě a pomalu na šedé koleje, zahalovala trať v chladném, vlhkém závoji, co páchl železem a spáleným uhlím. Vzduch byl chladný, téměř pálivý na kůži, a Danka ucítila, jak jí jemné kapky sedají na obličej, jako by ji svět zvenku chtěl pohltit stejně jako její nejistoty.

Stála u dveří, ruce ještě stále strnulé v obranném gestu, prsty bolestivě sevřené, s otisky od strun — drobné řezné jizvy, lesklé v matném světle lamp, symboly jejího boje i nejisté síly. Srdce jí bušilo strachem i úlevou, když sledovala, jak se město blíží, a každý nádech byl směsicí vyčerpání, úzkosti i vzdoru.

Hlavou jí běžely otázky, na které si netroufala odpovědět — proč právě ona, proč teď? S narůstající tísní sledovala, jak za oknem pomalu vystupuje z mlhy a páry tvar města, které ji mohlo zachránit — nebo zničit. Předehra k dalšímu rozhodujícímu střetu, jehož význam jí tížil a rozechvíval prsty, zatímco světlo města řezalo šero svými oranžovými jazyky. Ticho mezi stanicemi vibrovalo očekáváním, a Danka tušila, že ani tentokrát nebude mít čas se nadechnout.

Strojní Hrdlo.
Místo, o kterém se říkalo, že má vlastní dech.

Z dálky to působilo jako město poskládané z kovových trubek, komínů a věží, které se v nekonečném rytmu otáčely, syčely a vydávaly tlumené dunění – snad jako by někde v hlubinách tepalo srdce z ozubených kol. Všudypřítomné oranžové světlo nebylo barvou soumraku, ale žárem ohňů, co šlehaly z továren a zažíraly se do šedého nebe. Ve chvíli, kdy vlak zastavil, ozvalo se temné cvaknutí a spřáhla se s těžkým povzdechem rozpojila. Danka seskočila z vagónu a nohy jí sklouzly do chladného prachu – pára a drobné kovové šupiny se okamžitě přilepily na její vlasy i ramena, takže se cítila cizí a zároveň nechtěně označená.

Kytaru si znovu přehodila přes záda a na okamžik ji sevřela silněji, než bylo nutné, jako by si připomínala, proč je tady. Pro Danku ta kytara nebyla jen nástroj: byla talismanem, poslední připomínkou domova, který nechala za sebou – rozbořeného, ztraceného někde mezi kolejemi a kouřem. Přijela sem proto, že jí nezbylo nic jiného. Věděla, že Strojní Hrdlo je místo, kde buď najde odpovědi, nebo se definitivně ztratí. A přesto, když vykročila, cítila v hrudi kromě strachu i podivné chvění očekávání.

Nikdo se k ní nehnal, žádné uvítání – jen studené, opatrné pohledy. Město si ji prohlíželo: zpoza záclon, zpod těžkých mosazných přileb, z očí nenápadných postav ukrytých v záhybech potrubí. Danka měla najednou pocit, že každý šepot páry, každé zadunění kovu je zároveň výstrahou i pozvánkou. Nevěděla, čeho se bojí víc – že ji tu poznají, nebo že tu zůstane neviditelná.

Na hlavní ulici duněly železné povozy tažené parními motory, jejichž rachot se mísil s pravidelným úderem zvonu z věže na rohu – tichým bim... bim..., jako kdyby samotné město mělo vlastní puls. Lidé kolem byli oblečeni v pracovních kombinézách, mosazné brýle jim halily oči a dýchací masky zakrývaly tváře – vypadali, jako by i jejich životy byly poháněné párou a železem. Danka si uvědomila, že je tu cizinkou, ale s každým krokem v sobě cítila víc vzdoru než nejistoty. Možná právě tady zjistí, co v ní skutečně zůstalo.

Danka se zastavila u staré tabule pokryté plakáty.
Byly potrhané, ale jeden byl čitelný:

HLEDÁ SE: NEZNÁMÝ NARUŠITEL.

Ozbrojený. Nebezpečný. Používá hudbu jako zbraň.

Pohled jí sklouzl dolů. Na papíře byla její tvář — vybledlá, ale poznatelná. Zamrkala.
"No výborně," zamumlala. "Ještě jsem tu ani nezačala a už mám problém."

"V tom případě vítej doma," ozval se za ní hlas.

Otočila se. Za ní stál muž v šedé, ožehnuté zástěře, s maskou připevněnou k helmě. Z pod ní vycházely drobné jiskry, jak právě dohasínal plamen jeho svářečky. Oči mu jiskřily pobavením, ale i ostražitostí. Na hrudi měl emblém přeškrtnutého ozubeného kola — znak Svářečského cechu.

"Svářeč?" zeptala se.
"Záleží, kdo se ptá," odpověděl klidně. "A ty jsi ta z plakátu?"
"Záleží, kdo se ptá." odsekla a podezíravě se podívala.

Usmál se pod maskou, kovově krátce.
"Takhle mluví jen někdo, kdo ještě nepochopil, že tady hudba zabíjí. Pojď. Než tě uvidí Strážní stroje."

Na konci ulice se pomalu pohybovaly postavy — vysoké, těžké, obalené plechem a párou. Měly místo tváří kovové masky a v hrudi zabudované světelné srdce, které blikalo v rytmu kroků.

Danka přikývla.
A šla za ním.

Podzemní dílna byla tichá, jen občasné zasyčení plamene přerušilo ticho. Kovové trubky se vinuly po stěnách jako žíly, všude visely nástroje a rozžhavené kusy kovu.
Svářeč si sundal přilbu, vlasy měl slepené potem a kouřem, ale v očích klid.

"Tady nahoře tě nenechají jen tak chodit. Hledají tě kvůli tomu, co jsi udělala. A i kdybys nic neudělala, hudba je pro ně hřích."

"Hudba není zbraň," odpověděla.
"Ne pro nás," řekl Svářeč. "Ale pro ně je. Zvuk ruší jejich systémy. Rozežírá spoje. A v tomhle městě… spoje drží všechno pohromadě."

Danka si sedla, pohled jí sklouzl k nástěnce. Byly tam fotografie lidí s jizvami od jisker, stroje s lidskými rukami, a uprostřed toho všeho — znak RZI, rudý trojúhelník v kruhu.

"Oni jsou i tady," zašeptala.
Svářeč přikývl. "RZI nikdy nezmizí. Jen mění tvar. Tohle město je jejich nové tělo. A jestli je chceš najít, musíš jít do Centra — tam, kde se všechny trubky spojují."

Danka se postavila.
"Tak tam půjdu."

KAPITOLA IV — KYTARA ZTRACENÁ V KOUŘI

"Říkal jsi něco o pivu?" připomněla Danka s vyčerpaným úsměvem.
Svářeč se zasmál, drsný, chraplavý smích, který by dokázal roztříštit i zrezivělý plech.
"Jo, tady bez piva nepřežiješ první noc. A znám podnik, kde ještě točí něco, co chutná jako pivo."

Prošli několika úzkými uličkami, lemovanými potrubím a blikajícími lampami. Město bylo spletí ocelových mostů, páry a stínů — všechno se hýbalo, syčelo, bublalo. Lidé tu měli pohledy tvrdé jako železo a ruce černé od sazí.

"Vítej ve Strojním Hrdle," řekl Svářeč, když před nimi z mlhy vyvstal starý bar s nápisem U Závitu. Nad dveřmi se točila rezavá vrtule, která při každém poryvu větru tiše kňučela.

Danka si přehodila kytaru na záda a vdechla vůni kouře, piva a železného prachu.
"Jo," řekla. "Tohle je přesně můj typ místa."

A tak vešli dovnitř. V hospodě "U Závitu" bylo dusno, i když venku padal studený popel.
Vzduch voněl po pivu, železu a spáleném oleji. Z reproduktoru někde v rohu praskal starý gramofon — písnička bez slov, jen zkreslené tóny kytary, které se ztrácely v šumu…

V hospodě "U Závitu" bylo dusno, i když venku padal studený popel.
Vzduch voněl po pivu, železu a spáleném oleji. Z reproduktoru někde v rohu praskal starý gramofon — písnička bez slov, jen zkreslené tóny kytary, které se ztrácely v šumu.

Danka seděla u stolu naproti Svářeči. Měla ruce složené na stole, z prstů jí odkapávala voda — ještě neuschly po dešti, který se venku mísil s prachem.

"Tak tady to vypadá, že máš klid. " řekl Svářeč, "Aspoň na chvíli."
"Na chvíli," zopakovala tiše Danka.
Zadívala se na svou kytaru, opřenou o zeď vedle stolu. V tom světle zářila fialovo-modře, jako by měla vlastní duši.

"Vypadáš, jako bys ji měla ráda víc než lidi," uchechtl se Svářeč.
"Lidi mě jen štvou," odpověděla chladně bez úsměvu.

Venku se ozval vzdálený rachot motorů. Ulice Strojního Hrdla nikdy nespaly — tohle město dýchalo železem i v noci.

Svářeč se opřel a zadíval se do svého poháru.
"Víš, kdysi jsme tu měli kapelu," řekl tiše. "Já a pár dalších. Hráli jsme v podzemí, mezi kotly. Dokud si pro nás nepřišla RZI. Teď už hraje jen ticho."

Danka ho chvíli pozorovala.
"Ticho taky umí zpívat," řekla. "Jen mu musíš dát důvod."

Pak si všimla, že někdo sedí u baru a dívá se příliš pozorně. Muž v černé kombinéze, s odřenou maskou na krku. Měl zrak jako skalpel — ostrý, chladný, vypočítavý. Když si všiml, že si ho všimla, lehce se usmál a obrátil se zpět k pivu.

Vzduch byl těžký, prosycený směsí piva a spáleného oleje. Mezi stoly se vznášela mlha z cigaret, světlo lamp visících od stropu házelo na stěny dlouhé stíny, které se hýbaly s každým pohybem hostů. Ve vzdáleném rohu se někdo tlumeně smál, jinde se ozvalo škrtnutí zapalovače, kovový cinkot sklenic a šoupání židlí po kovové podlaze. Všude kolem tiše šuměla nervózní šeptanda, jako by v místnosti proudila neklidná elektřina.

Danka cítila v břiše nepříjemný tlak. Instinkt. Několik hostů si všímalo neobvyklého napětí — jeden z nich se podíval jejím směrem a rychle uhnul pohledem, jiný nervózně poklepal prsty do prázdného půllitru. Zvedla se, přehodila si kytaru přes rameno — jen na okamžik, aby se nadechla studeného, kovového vzduchu — a pak ji zase opřela zpět. V tu chvíli si všimla, jak na stolku před ní zůstala mokrá stopa po dešti, kapka sklouzla pomalu do rýhy ve dřevě.

"Jdu ven, potřebuji vzduch," řekla.
Svářeč jen kývl.

Vyšla ven, do ulice, kde pára stoupala z kanálů jako dým z obrovské rány. Prošla pár kroků, podívala se na oranžové nebe a vdechla železný pach města. Ještě na okamžik cítila, jak v ní doznívá tíha posledních slov a napětí v břiše, ale venku všechno na chvíli utichlo.

Když se vrátila zpátky, svět se jí zhroutil do jediné prázdné siluety — kytara zmizela?! Zůstala stát, neschopná pohybu. Kytara byla pryč?! Jen vlhká stopa. Nic víc!

Srdce jí bušilo jako splašené, v hlavě se jí ozývalo jediné: Co teď? Nedokázala tomu uvěřit, prázdnota po ztrátě sevřela žaludek ledovým stiskem. Zvedla hlavu a koutkem oka zahlédla, jak se dveře na druhém konci lokálu pomalu dovírají.

"Do háje," zasyčela.

Vyrazila. Nezastavitelná, jako proud páry. Přes stoly – jídelní soupravy poskočily, sklenice se rozlily, hosté v úleku uhýbali. Slyšela jakési výkřiky, ale rachot je spolkl dřív, než jí mohly proniknout do uší. Venku ji pohltilo noční město a v tu chvíli zahlédla stín – muže s maskou. Ten samý, co před chvílí seděl u baru. Spěchal dolů, k železniční trati, s její kytarou přes rameno.

Danka se rozběhla. Adrenalin jí proudil v žilách, podrážky klouzaly po kovovém mostě. Ruce pevně sevřené v pěstích, tyrkysové oči zářily hněvem. V hrudi jí bušilo srdce nejen z běhu, ale i ze vzteku. Jiskry osvětlovaly její tvář, potrubí kolem syčelo a ztrácelo tlak. Všude kolem chaos, ale ona viděla jen svůj cíl.

"Hej!" vykřikla, hlas ostrý jako břitva.

Zloděj se ohlédl – na vteřinu se jim střetly oči, pak se odrazil a začal utíkat ještě rychleji. U trati ho pohltil hustý kouř, ale Danka neváhala ani minutu. Skočila.

Dopadla na projíždějící vagon, kotoul ji vrátil zpět na nohy. Kytara se leskla v dálce, v rukou muže, který mizel po střechách. Přeskočila na další vůz. Pára jí šlehala do tváře, kov zpíval pod nohama, koleje duněly do rytmu jejího srdce.

"To je moje píseň!" zařvala, hlasem plným bolesti i hrdosti.

Z kapsy vytáhla starý ladič, stiskla ho – slabý elektrický tón se rozběhl po kovu jako blesk. Zvuk jí na vteřinu vrátil odvahu. Všechno se na okamžik zastavilo – výboj rozčísl vzduch. Zloděj zakopl, sklouzl, ale znovu se zvedl.

Danka zrychlila.
"Utíkej, jak chceš," zasyčela, "ale tohle město mi kytaru nezničí."

KAPITOLA V — HON PO STŘECHÁCH STROJNÍHO HRDLA

Noc v Hrdle nebyla černá.
Byla rudá — rozžhavená žárem tisíců pecí, světel, výbojů a lamp, které se ztrácely v mlze. Všude syčela pára, hučely potrubní systémy, a mezi nimi se jako stíny pohybovali lidé, kteří tu přežívali z minuty na minutu.

Danka běžela po rozžhaveném plechu střech, pod nohama jí duněly koleje a z dálky k ní doléhal rachot strojů. Kytara. Musí ji získat zpět. Bez ní byla jako bez hlasu, bez zbraně. A co bylo horší — cítila, že ten nástroj reaguje. Každý krok zloděje jí pulzoval v uších jako ozvěna vlastního srdce.

"Sakra, holka," zabručel Svářeč zespodu, když se snažil ji dohnat, "vždycky to musíš hrotit?"
"Jo," křikla přes rameno. "Jinak bych nebyla já!"

Zloděj přebíhal přes potrubí, obratný jako kočka. Na zádech mu svítila kytara Danky — temně modrá, její tyrkysové žíly se zaleskly v záři výbojek. V jednu chvíli se otočil. Danka zahlédla jeho oči — ne zas tak úplně lidské. Pod maskou se zablesklo cosi kovového, a když otevřel ústa, vyšel z nich krátký tón, jako by mluvil skrze zkreslený reproduktor.

"Nejde o tebe," zahuhlal. "Jde o to, co neseš."
"Jo? Tak pojď a vysvětli mi to po mém," odsekla a skočila.

Dopadla těsně za něj, střecha se pod ní prohnula, železo zapraskalo. Na okamžik jí hlavou projela jediná myšlenka – nesmí ho nechat uniknout, na tomhle záviselo mnohem víc než jen její pověst. Zloděj se prudce otočil a vytáhl z kapsy krátký, jiskřící nůž – vibrační čepel, která se v jeho ruce nebezpečně zaleskla. Když se proti ní rozmachoval, Danka bleskově zareagovala a uhnula, nůž vrazil do vedlejší trubky – kov se střetl s kovem, vyletěly jiskry. Zvukový úder otřásl okolím, střechou se rozlila ostrá ozvěna a v dálce se rozezněly alarmy, jejichž zvuk jako by podtrhoval chaos okamžiku.

Vztek jí rozbušil srdce, když viděla, jak se zloděj po hraně střechy sklouzl dolů, chytil se hákem o kabel a s pohybem kočky se zhoupnul o patro níž. "Ty hajzle!" zasyčela Danka a bez váhání se vydala v jeho stopách – v tu chvíli nevnímala nic než pulzující nutkání dostat ho zpět.

Skočila dolů. Ve vzduchu na setinu vteřiny zadržela dech, než dopadla na hromadu kovového šrotu. Kovové kusy pod její vahou explodovaly do stran jako ohňostroj, rachot se rozlehl nocí. Ve víru výparů a kovového pachu zahlédla, jak zloděj mizí mezi stíny a vbíhá do starého výrobního komplexu, na jehož ošlehaném štítu stálo: KONSTRUKT 17 – VSTUP ZAKÁZÁN. Na okamžik se zastavila, těžce dýchala, cítila, jak jí adrenalin proudí tělem – ale nebyl čas na strach. Musela jít dál.

"Super," zamumlala. "Přesně tam, kam jsem dneska chtěla."
Svářeč doběhl o chvíli později, celý zadýchaný a s klíčem v ruce.
"Tam dovnitř? Jsi magor!"
"To mi říkají všichni," řekla s úšklebkem a zmizela ve tmě.

Uvnitř bylo ticho. Jen občas praskl kov nebo zasyčel ventil. Vzduch páchl starou rzí a olejem.
Danka šla pomalu, oči přivřené, naslouchala.
Z dálky se ozvalo… brnkání. Jemné, falešné, neznámé.
Někdo hrál — na její kytaru.

Zastavila se.
Ten tón byl jiný. Studený, cizí. Jako by někdo obracel melodii naruby.

A pak se ze tmy vynořil zloděj. Sundal masku a v šeru haly se ukázal jeho mladý obličej, sotva o pár let starší než Danka. Po krku se mu táhly jemné kovové implantáty, jejichž světélkující pulzování vrhalo na jeho kůži chladné odlesky. V očích mu plála směs bolesti, vzdoru a něčeho, co Danka nedokázala přečíst — možná strachu, možná hněvu.

"Ta kytara není jen tvoje," promluvil a jeho hlas zněl zvláštně dutě, jako by z něj proudil skrze ozvěnu kovu. "Je to klíč."

Chvíli bylo ticho, ve kterém Danka cítila, jak jí srdce buší až v krku, žilami jí proudil adrenalin a nervy se napínaly jako struny. Najednou ji přepadl zmatek: Proč by její kytara měla být klíčem? Co se tu skrývá? Měl na mysli ty staré legendy o strojích a spícím mechanismu, které znala jen z vyprávění?

Donutila se zhluboka nadechnout, zlost svírala její hruď — přesto zatnula pěsti. "Klíč k čemu?"

"K probuzení. K tomu, co spí — něco, co může město změnit, možná zachránit... nebo zničit."

Danka neuhnula pohledem. "Jo. A víš co? Já mám chuť to probudit." Strach se v ní svářel s odhodláním; nemohla couvnout.

Zloděj se nepatrně pousmál. Jeho prsty se dotkly strun a v příštím okamžiku sáhl po jejím nástroji a udeřil první akord. Zvuk se rozlil halou, kov se zachvěl, potrubí zahřmělo hutnou ozvěnou a Danku na okamžik ochromila zvláštní vlna — jako by se okolní svět rozechvěl v rytmu, který dobře znala, ale přesto byl jiný, zkřivený, cizí. V hrudi ucítila, jak jí tón nástroje vibruje až k srdci, jako by jí někdo přejížděl prsty přímo po duši.

Zloděj využil zmatku a couvl do stínu.
"Nejde o tebe," zopakoval tiše, hlas měl teď klidný, skoro lítostivý.

"Hej! Stůj!" vykřikla, ale už viděla jen záblesk světla — a zloděj zmizel v temném koridoru, mezi párou a výboji.
Běžela za ním, slyšela jeho kroky, jak se ztrácí, ale u dveří našla jen otevřený výlez do kanálu.

Zůstala stát, dýchala zhluboka, pot jí stékal po spáncích. Srdce jí bušilo až v uších a ruce se jí třásly, jako by v každém prstu stále doznívala ozvěna ztraceného tónu. Pocit prázdnoty se šířil tělem – jako by jí někdo vytrhl nejen nástroj, ale i kus sebe. Kytara byla pryč.

Svářeč doběhl po chvíli, celý zadýchaný a od oleje.
"Zdrhnul?"
"Jo," odpověděla Danka a pohlédla do tmy, odkud mizela ozvěna posledního tónu.
"Ale, ne na dlouho."

Zvedla z podlahy malý kovový úlomek — kus ladícího kolíku, který se zlomil, když zloděj hrál.
Na jeho hraně se leskl rytý znak RZI.

VI. Stopy v Rezavém městě

Ráno bylo špinavé, kovové a studené. Rezavé město se probouzelo s rachotem potrubí, syčením parních ventilů a ozvěnou kladiv z výškových dílen. Danka stála u zdi plné nápisů, kapuci staženou do čela, ruce v kapsách bundy. Pod nohama jí hučely koleje, ale hlava jí pořád duněla jiným rytmem – rytmem ztracené kytary.

Nachválí se usídlili v jednom starém motelu. Svářeč k ní došel s dvěma plechovými hrnky, prsty nervózně obtočené kolem ucha jednoho z nich; z hrnků se valil jemný sloup par, který se v chladném ranním vzduchu rozplýval do šedé mlhy. Na chvíli se zastavil, pohled upřený do země, než tiše pronesl: "Našla se stopa."

Danka si všimla, jak mu neklidně cuká sval v čelisti, když dodala: "Zase RZI?"

"Jo. Na střechách. Tam, kam už lidi moc nelezou."

Dance se v hrudi sevřel zvláštní pocit — směs napětí a zvědavosti, ale i nejasného neklidu.

Danka zvedla oči. Nad nimi se tyčila spleť potrubí, antén a mostků, ztrácející se v mlze. Kdysi to bývala vrchní úroveň města — laboratoře, zkušební zóny, energetické věže. Teď tam prý sídlili ti, co zbyli z dávných továren — kutilové, mechanici, ale i ti, kteří z kovu dělali zbraně.

"Tam?" pousmála se hořce. "To místo je plné pastí a padajících trubek."
"A taky plné odpovědí," odpověděl Svářeč.

Na cestu vzhůru jim slunce nevidělo do tváře. Stoupali po opuštěných výtazích, žebřících zarostlých mechem a po kovových lávkách, které skřípaly pod jejich vahou. Každý krok byl risk. Danka cítila, jak jí srdce bije v rytmu, který kdysi znala — rytmu bubnu na pódiu, rytmu, který se ztratil v hluku světa.

"Znáš ty horní patra?" zeptala se Danka, když se zastavili u polorozpadlého výtahu.
Svářeč si utřel pot z čela a kývl. "Znal jsem. Před deseti lety. Teď to tu ovládají drony, automatické zámky a zbytky strážních mechanismů. Jestli tam opravdu někdo hraje, musí mít přístup k těm systémům."
"Tak to nebude obyčejný zloděj."
"Nikdy to nejsou obyčejní zloději," pronesl suše.

První nástraha čekala u přechodu mezi dvěma budovami — rozpadající se most z průmyslových trubek, přes který se valila horká pára. Danka se přikrčila a přehodila popruh přes rameno. Každý krok byl jako tanec na žhavém plechu. Kov pod její podrážkou skřípal, lávka se houpala.

Svářeč šel za ní, jeho kovové rukavice svíraly zábradlí. "Pomalu… drž se nízko!"
Vtom jedna z trubek povolila. Zasyčení, jiskra — a lávka se rozpadla. Svářeč se zřítil dolů.

"Svářeči!" vykřikla Danka.
Přiskočila k okraji a chytila ho za paži právě ve chvíli, kdy by zmizel v kouři. Jeho těžká výbava ho táhla dolů, kovové boty drhly o potrubí.

"Pusť mě! Spadnu a zdržím tě!"
"Mlč a lez!" sykla Danka skrz zuby, tahala ho k sobě silou, která v ní nikdy dřív nebyla. Napjala svaly, srdce jí bušilo jako basový buben.
Svářeč se konečně vyškrábal na okraj, oba dopadli na kolena a chvíli jen těžce dýchali.
"Tohle už nezkoušej," procedila Danka.
"Jo… příště si vezmu křídla," vydechl s hořkým úsměvem.

Dál pokračovali kolem obrovských potrubí, kde se válela stará technika – odhozené drony, zrezlé pancíře, trosky dávné civilizace.
U jedné stěny našli starý servisní panel. Danka přiložila dlaň k rozbitému skeneru, který začal slabě blikat.
"Myslíš, že ho zvládneš otevřít?"
"To je přesně můj obor," zasmál se Svářeč, rozložil kufřík a začal pracovat.
Jiskry lítaly, ozýval se zvuk tavícího kovu. Po chvíli se s rachotem otevřel kovový poklop vedoucí dál – vzhůru, ke střechám.

"Říkala jsi, že to je jen kvůli kytaře," pronesl Svářeč, když šplhali po žebříku.
"Jo," odpověděla. "Ale mám pocit, že ten, kdo ji vzal… věděl, co dělá."
"Jak to myslíš?"
"Ta kytara není jen dřevo a struny. Ona… slyší. A teď hraje něčí jinou píseň."

Když se dostali na další úroveň, vzduch zhoustl. Z dálky se ozýval tichý tón — jeden akord, který rozechvíval kovové konstrukce. Danka cítila, jak se jí chvěje žaludek.
"To je ona," řekla tiše.
"A co teď?"
"Teď ji dostaneme zpátky."

V tu chvíli se za nimi rozsvítilo červené světlo. Starý obranný systém se probudil.
Ozvalo se mechanické klapnutí a z výšky se spustilo několik dronů s rudými čočkami.
Danka sevřela pěsti, oči jí zazářily tyrkysově. "Věděla jsem, že to nebude zadarmo."

VII. Tanec jisker

Z amplionů zabudovaných ve stěnách se ozval chraplavý hlas:
"Porušení perimetru. Aktivace obranného protokolu. Úroveň tři."

Na okamžik se prostor ponořil do zneklidňujícího ticha, které jako by předcházelo bouři. Z horních šachet se najednou vyvalil hustý, štiplavý dým, pronikavě zapáchající po spáleném kovu. Z mlhy se snesly první stíny – drony, kovové koule velké jako lidská hlava, jejichž těla byla posetá zubatými čepelemi, na povrchu zběžně blikaly rudé znaky, poslední zbytky firemních log z dávno zaniklých továren. Každý pohyb těch strojů doprovázel drásavý, pulsující tón, jehož vibrování rezonovalo až v kostech přihlížejících.

Vzduch byl horký a těžký, s každým dalším úderem se napětí v prostoru stupňovalo; zdálo se, že celý svět se rozechvěl jediným kovovým srdcem, které tikalo za zdmi i v hlavách těch, kdo čekali v šeru na další útok.

"Danka, kryj se!" - zařval Svářeč, v jeho hlase zazněla panika i rozhodnost, jako by už teď počítal s nejhorším. Rukou roztřesenou od očekávání zvedl svůj hořák a škrtl zapalovačem – plamen explodoval do vzduchu, sytě modrý a syčící, tak prudký, že ve vteřině pohltil veškerou tmu okolo nich. Odlesky ohně se rozběhly po stěnách haly, kde se kovové pláty leskly studeným světlem a na chvíli vytlačily stíny z každého zákoutí.

Danka se srdcem bušícím až v krku sklouzla za bednu pokrytou špínou, z jejíhož povrchu se odlupovala barva a mezi trhlinami se válely rozbité součástky. Kouř jí stékal po obličeji, oči v slzách těkaly po prostoru a hledaly záchranu. Vedle ní zapraštěl kus plechu, který kdysi býval součástí stroje. "Kolik jich vidíš?" vydechla, hlas jí zadrhával mezi obavou a odhodláním, prsty zatínala do hrany bedny, až jí zbělely klouby.

"Pět. Ne… šest," zamumlal Svářeč, kulil oči do šera, "a víc se jich rozsvěcí nad námi." V jeho pohledu se mísil strach s únavou, ale i hněv – nedovolí těm věcem projít.

Drony se rozestoupily v rychlém, děsivě synchronizovaném pohybu, jako hejno kovových vran, jejichž stíny pluly po třesoucích se stěnách haly, kde se světlo plamenů odráželo a strop zářil rudými odlesky. Každý stroj otevřel spodní panel, chladným mechanickým pohybem, a z nitra vyjela tryska připravená ničit.

Fšššš! Plameny šlehnou dolů, ožehnou podlahu i zbytky zařízení, žár praská všude kolem nich, vzduch se tetelí a v uších jim burácí, že mezi tím vším duněním slyší i vlastní tep. Každý další výboj je žene hlouběji do úkrytu, kde temnota už dávno není bezpečím, ale pastí.

Svářeč skočil do strany, pálil krátkými dávkami plazmy. Dva stroje explodovaly do jisker, ale další čtyři už byli u Danky. Jeden sjel nízko, jeho čepelové křídlo jí škráblo po rameni.
"Zmetek!" procedila skrz zuby a kopla do něj. Stroj odlétl, ale okamžitě se vrátil zpět, jako by se zorientoval v letu.

Danka popadla kovovou trubku, kterou předtím použila jako páku, a vrhla ji po jednom z dronů. Trubka se zaryla do jeho jádra – PRÁSK! – exploze rozmetala zbytky po okolí.
"Hezký zásah!" zakřičel Svářeč.
"Zvykej si," odpověděla, ale v tu chvíli se nad ní rozžehla červená koule – další dron se spouštěl přímo z výšky.

Zvedla ruce, chtěla se krýt, ale v ten okamžik ucítila vibraci. Zvuk, který vycházel z těch strojů, nebyl náhodný. Každý tón, každá frekvence – odpovídala úderům písně, kterou kdysi hrála.
Byla to její píseň. Někdo ji použil, zkreslil, znečistil. Danka ztuhla. Hudba, která kdysi dávala lidem sílu, teď vraždila.

"Svářeči!"
"Co je?"
"Někdo to ovládá! Ty stroje slyší mou hudbu!"

"Tak ať slyší tohle!" zařval, přepnul plazmový hořák na přetlak a odpálil ho přímo do proti letoucího dronu. Výbuch plamene rozmetal několik dalších dronů na šrot, ale tlaková vlna je oba srazila k zemi. Kovová podlaha se prohnula, kus potrubí se utrhl a s rachotem dopadl mezi ně.

Svářeč se zvedl první, chrčel a kašlal, rukavice měl rozžhavené do oranžova.
"Už mi z toho zpívá v hlavě," zamumlal.
"Mně taky," odpověděla Danka, ale její hlas zněl jinak – tvrdě, soustředěně.

Další vlna dronů se přiblížila. Deset, patnáct, možná víc. Tvořily kruh, rotující kolem nich, jako hladové supy těsně nad zemí. Každý se roztočil a jejich tmavě šedá, ostře zalomená kovová těla se třpytila ve světle plamene, odrážejíc oranžové záblesky do okolní tmy. Některé drony měly červené signální světlo problikávající v nepravidelných intervalech, jiné byly osazené ostrými křídly, připomínajícími čepele. Z jejich reproduktorů se ozval akord. Zesílený, děsivý, harmonicky dokonalý. Zvuk pronikal až do morku kostí; v místnosti zavládlo napjaté ticho, každý zadržel dech. Atmosféra se zdála téměř hmatatelně těžká a Danka cítila, jak jí srdce buší mnohem rychleji, zatímco Svářeč instinktivně sevřel madlo svého plazmového hořáku ještě pevněji.

Kov vibroval. Stěny se třásly.

Svářeč vykřikl: "Musíme se dostat za ventilační štít! Danka, ale nevnímala. Zvuk ji obklopil. Hudba se vpíjela do krve, jako by jí proudila žilami místo vlastní krve. Zvedla ruce instinktivně – a proud tyrkysového světla jí vytryskl z dlaní. Výboj zasáhl první dron. Pak druhý. V okamžiku se rozlétly, jako by do nich udeřil blesk. Vzduch se prohnul horkem, a v ozvěně toho výboje zazněl nový tón – čistý, nezkreslený, lidský. Její vlastní píseň. V tu chvíli jí hlavou probleskla jediná myšlenka: Tohle jsem já? Cítila směs úžasu, strachu i síly, kterou nikdy předtím nepoznala. Danka lapala po dechu.

Svářeč stál s otevřenou pusou, oči rozšířené šokem. "Danko, tohle jsi udělala ty? Jak je to možné?" vyhrkl nevěřícně. "Nevím," hlesla, stále v úžasu, "ale vím, jak to použít."

Zbývající drony kroužily kolem, dezorientované.
Danka sevřela pěsti, soustředila se. Hudba jí teď vibrovala v hrudi. Tyrkysová záře se jí stávala přirozenou. Rozběhla se přímo proti nim. Výboj z jejích rukou zasahoval stroj po stroji – BLESK, PRÁSK, VÝBUCH. Každý dopad znamenal zničený kus kovu. Když poslední padl, zůstala stát uprostřed ticha, kouř se líně zvedal kolem.

Svářeč přistoupil, těžce dýchal, rameno měl popálené a v očích mu byl strach i úleva. "Myslel jsem, že tě ztratím," vydechl rozechvěle – tentokrát měl v srdci opravdovou hrůzu.

Danka zavřela oči, dech se jí postupně uklidnil, v hrudi jí ještě doznívalo dunění výboje – směs vyčerpání, úžasu a palčivého odhodlání. "Ne. Teprve teď jsem se našla." Ucítila ve vzduchu ostrý pach spáleného kovu, který se mísil s kouřem a vzdálenými ozvěnami bitvy, jež stále vrněly někde hluboko pod podlahou.

Nad nimi se rozsvítilo modré světlo, ostré a studené jako břitva, osvítilo zbytky trosek i jejich zpocené tváře. Z výšky na ně někdo shlížel – a když z amplionu zazněl zkreslený hlas, Danka na okamžik strnula: srdce jí sevřel úlek, který se rychle přelil ve vztek, a ještě silnější rozhodnutí.

"Tvoje píseň zní silněji, než jsme čekali… Dívko z Rezavého města."

Svářeč zvedl hlavu. "Kdo to sakra—?" začal, ale Danka ho přerušila dřív, než se stihl nadechnout.

"To je ten, kdo mi ji vzal." Z očí jí probleskla jiskra bolesti i vzdoru. Zvedla pohled ke stropu, odkud se ještě líně vinul kouř, a její hlas byl pevný, když do ticha pronikla poslední slova: "A já si ji vezmu zpátky!"

VIII. Stíny nad městem

Déšť padal hustě a vytrvale, jako by se celé město rozhodlo utopit své vlastní hříchy.
Z výšky to vypadalo, jako by na střechách starých továren ležel šedý závoj — prach, voda a kouř se mísily v těžké mlze, která páchla železem a olejem. Každý krok po zkorodovaném plechu vydával tlumené dunění, které se rozléhalo mezi komíny jako úder srdce unaveného obra.

Danka běžela první, s kapucí přilepenou k hlavě a vlasy, které se jí lepily na tvář.
Voda jí stékala po čele, ale oči měla přibité dopředu — k postavě, která se ztrácela v šeru za větracími trubkami. Ten zloděj byl rychlý, neuvěřitelně rychlý, pohyboval se s jistotou někoho, kdo zná tohle město líp než své vlastní tělo. Kovové konstrukce se pod jeho váhou ani neprohýbaly, zatímco Danka cítila každý nádech, každý došlap, každý výdech jako výzvu k dalšímu kroku.

"Tady!" křikla přes rameno.
Hlas jí zanikl v hukotu větru a deště.

Svářeč za ní těžce dýchal, ale ani na okamžik nezpomalil. Jeho batoh s nářadím zvonil jako zvon umírajícího stroje.
"Počkej!" zakřičel, ale Danka neslyšela nic — jen tlukot vlastního srdce.

Přeskočila úzkou mezeru mezi střechami, nohy se jí na okamžik smekly a chladná ocel sklouzla pod jejími prsty. Zachytila se rychle rukou o kus potrubí, které bylo mokré a kluzké, z nějž stoupala pára s pronikavým kovovým odérem, a vyhoupla se zpátky. Ve vzduchu byl cítit kovový pach páry a déšť bubnoval na plechové střechy jako tlumený potlesk, až jí to znělo v uších.

Zloděj byl pořád před nimi – černá silueta v dešti, jeho pohyby ladné a klidné, jako by běžel po zemi, která ho sama nese. Danka se snažila držet krok se Svářečem, který byl rychlejší než ona, zatímco zloděj mizel v dálce.

"Vidíš ho?" zasyčel Svářeč, když se konečně dostal na její úroveň, hlas mu přehlušoval hukot deště a rachot ventilátorů.

Danka přikývla, oči přimhouřené a zornice rozšířené napětím. "Jo, ale mizí… ztrácí se v tom kouři." Srdce jí bušilo strachy i vzrušením, bála se, že ho ztratí z dohledu.

Opravdu — před nimi se táhly trubky starého závodu, z nichž stoupala pára, která se mísila s deštěm a světlem města. Všude kolem blikaly rozbité neony, nápisy dávno mrtvých podniků. Pod nohama duněly výtahy, ventilátory a proudící voda, která se vlévala do kanálů, jako by celé město dýchalo a šeptalo temná tajemství.

Zvuk.

Z dálky – hluboký, kovový tón, který se rozléhal jako tlumená rezonance a procházel skrz déšť až do kostí.

Danka náhle ztuhla, dech se jí zadrhl v hrdle. Srdce jí začalo divoce tepat až někde v krku, prsty na rukou se jí roztřásly a po zádech jí přeběhl ledový mráz. V ústech cítila kovovou pachuť strachu smíšeného se vztekem.

"Slyšíš to?" vydechla přiškrceně.

Svářeč přikývl, zvedl pohled k výšce nad nimi. "Jo… tam nahoře."

Danka pomalu zvedla hlavu. Na samém okraji střechy stál zloděj – temná silueta v roztrhaném kabátě, jehož rukávy vlály ve větru jako potrhané praporce. Kapuce mu zastírala tvář, v bledém světle blesků vypadala jeho postava ještě temněji, až strašidelně. Na zádech měl kytaru. Její kytaru.

Danka ucítila, jak jí žilami prudce proudí směs nezkrotného vzteku a ochromujícího strachu – na vteřinu se jí zdálo, že by se rozběhla bez ohledu na vše, jen aby se kytary zmocnila zpět.

"Vrať to!" vykřikla.
Zvuk jejího hlasu se odrazil od železných stěn a zanikl v bouři.
Postava se nehýbala. Jen tam stála, jako socha vytesaná ze stínu.
Pak se pomalu otočila.

Blesk prudce rozčísl oblohu a v té vteřině se prostor kolem Danky proměnil v oslnivou bílou záplavu. Na okamžik zahlédla jeho obličej – nebyla to lidská tvář, ale maska. Zrezlá, složená z roztodivných kusů kovu, které byly drsně a nepravidelně svařené, plné švů, trhlin a stop po ohni. Tam, kde by bývaly oči, zářily dvě zaoblené čočky, uvnitř nichž vířila rezavá, nepokojná energie. Danka ztuhla a zatajila dech; vlna syrového strachu jí projela tělem a na vteřinu ji ochromila, jak jí docházelo, co vlastně vidí.

"To… to není člověk," řekla Danka.
Svářeč zvedl ruce, instinktivně, jako by chtěl chránit oba. "Co to sakra je?"

Zloděj se odrazil. Skočil dolů do tmy, a ztratil se. Kov zaskřípal, voda vytryskla, když dopadl. Danka po něm skočila bez váhání — dopadla tvrdě, sklouzla po asfaltu, ale hned se postavila. Oči přelétly temnou uličku, hledaly pohyb, dech, cokoliv.

Jen prázdno.
Jen déšť a blikající světla.

Svářeč seskočil za ní. "Vidíš ho?"

Danka se sklonila k zemi, kde se rozprostírala zvláštní olejová louže s těžkým, kovovým leskem, který se mihotal ve světle jako živý organismus. V tom hladkém povrchu se na zlomek vteřiny objevil záblesk — odraz masky, děsivý a neskutečný, než ho voda rychle pohltila a rozplynula, jako by i samotná realita odmítala tu tvář přijmout. Ve vzduchu byl cítit těžký pach spáleného kovu a ozónu, mísil se se vzdáleným duněním bouře i tlumeným odérem rzi. Každá buňka jejího těla křičela napětím a pod kůží jí jela ledová trýzeň — vzpomínka na to, co už jednou spatřila. Na okamžik jí hlavou probleskla myšlenka, jak málo rozumí tomu, s čím mají co do činění.

"Nezmizel," zašeptala tiše, aniž by spustila oči z louže, v níž se ještě chvěl odlesk. Svářeč se na ni podíval nechápavě, v jeho dechu bylo slyšet napětí, které viselo mezi nimi.

"Jen se dívá odjinud," dodala opatrně, při čemž se jí po zádech rozběhl mráz — pocit, že jsou stále sledováni, byl až hmatatelný.

IX. Ozvěna kovu

Déšť už ztratil sílu, ale zanechal po sobě město, které působilo, jako by právě vydechlo naposled – v jeho tichu se krčila vzpomínka na dávné dny, kdy tu život pulzoval jinak. Voda stékala po stěnách a přetékala z potrubí do prasklin v asfaltu, zatímco světla nad ulicemi pulzovala ospale a neurčitě, jako poslední zbytky naděje, které odmítaly zhasnout. Danka a Svářeč šli mlčky, jejich kroky se rozléhaly mezi ocelovými konstrukcemi, které kdysi nesly výrobní haly. Teď z nich zbyly jen kostry, duté a ozvěnou vyplněné, připomínající Svářečovi minulost, na kterou se nechtěl ani nemohl dívat přímo. Danka cítila, jak jí úzkost pomalu obepíná hrudník, jako chladná mlha, která se rozlévá mezi troskami toho, čím město kdysi bylo.

Svářeč se zastavil u rozbitého nápisu, jehož písmena visela na drátech. "Viděla jsi ten pohyb?"
Danka přikývla, oči stále upřené do tmy mezi dvěma budovami.
"Jo. Ale ten zvuk... to nebyly kroky. To bylo něco jiného."

Kovové dunění, které přicházelo v nepravidelných intervalech, někde z útrob města. Jakoby tlukot srdce, které nepatřilo člověku. Zastavili se před rozbitým schodištěm, které vedlo dolů, do průmyslové sekce. Z dálky se ozýval šum ventilátorů a sykot páry, ale pod tím – cosi jiného. Tichý, hluboký tón, který Danka cítila až v kostech.

"Tam," řekla a kývla ke schodům.
Svářeč se nadechl, rukou nahmatal klíč, který nosil u opasku.
"Jestli to byla ta věc… nechci vědět, co tu ještě zůstalo."

Když sestupovali, světlo se ztrácelo. Záře z povrchu se měnila v namodralé odlesky z elektrických trubic, které ještě blikaly pod stropem. Po stěnách se táhly staré značky, loga firem, číselné kódy, a vrstvy rzi. Kroky zněly dutě, jako by pod nimi byla prázdnota.

V jednom z rohů se cosi pohnulo. Danka se otočila, a na okamžik zahlédla stín — drobný, kovový.
Když na něj posvítila baterkou, uviděla rezavého drona. Jeho tělo bylo zohýbané, jedno oko mu svítilo jen napůl, ale přesto se zvedl na tenkých nohách a začal couvat.

"Zůstaň tady," zasyčela Danka a přistoupila blíž.
Dron zachrčel a náhle vyrazil. Zableskl se mu optický senzor, z hrudi mu vyjel kovový hák a švihl po jejím směru. Danka se sehnula, hák se zabodl do zdi, rozprskly se jiskry. Rukou chytila trubku, kterou našla na zemi, a jediným úderem rozbila dronovi hlavu.

Jiskry, praskání, pak ticho.
Jen ozvěna dechu a vzdálené hučení.

"Tohle nebyl obyčejný stroj," zamumlal Svářeč, když se sklonil nad troskami. Z dronova nitra vyčnívala měděná cívka, ale místo obvyklého jádra se uvnitř nacházela drobná skleněná koule, která slabě zářila tyrkysovým světlem. Uvnitř se cosi pomalu vířilo – jako dým, jenž nemá začátek ani konec.

Všechno kolem jako by na chvíli ztichlo, i zvuk vzdáleného šumu se vytratil. Danka na okamžik zadržela dech, než křehkou zářící kouli opatrně uchopila do ruky. Pocítila teplo, které se jí rozlévalo do prstů, jemné pulsování, jako by jí v dlani dýchal cizí, neznámý život. Srdce se jí rozbušilo a po zádech jí přeběhl mráz, a přesto ji zalila zvláštní zvědavost i neklid – v tu chvíli měla pocit, že mezi ní a koulí vzniklo neviditelné pouto, které ji vtahuje hlouběji do záhady, na které právě narazili.

"Co to sakra je?"
"Nevím," odpověděla tiše. "Ale mám pocit, že ta věc nahoře ji chtěla taky."

Z temnoty se ozval kovový šepot, něco jako napůl elektrický proud a napůl sípavý dech. Ze stínu jednoho z postranních tunelů vyrazila skupina dronů — byli mnohem větší než ti předchozí, jejich těla složená ze starých rozbitých strojů, pokroucených kabelů a potrubí, sem tam jim z ramen trčely zrezlé nástroje a jejich pohyb připomínal podivné mechanické ležení, jako by se pohybovali po polo-zlomených nohách i kolech zároveň. Některým z hlav visely zbytky optických senzorů, jiné měly místo očí jen zářící štěrbiny. Každý z nich vyzařoval stejnou bledě tyrkysovou barvu jako koule, která před chvílí osvítila tunel — jejich světlo se roztékalo po mokrých zdech, lomilo se o kapky rosy a vrhalo na beton podivné, tříštící se stíny, jako by svět kolem nich na okamžik ztrácel pevnou podobu. Zář nebyla jen pouhým osvětlením; působila neklidně, skoro elektricky, a okolní vzduch se zdál těžší, naplněný zvláštním napětím, které zvyšovalo očekávání a strach.

"Utíkej!" zakřičel Svářeč.

Danka vběhla mezi potrubí, snažila se nenechat kouli spadnout. Jeden z dronů se po ní ohnal paží zakončenou řetězem. Svářeč skočil mezi ně, jeho svářecí hořák zazářil modře a plamen prořízl kov jako máslo.
"Dělej!" křikl.

Běželi, světla kolem poblikávala, stíny tančily po zdech.
Zadní dron se zhroutil, ale další se blížili.

Danka sevřela kouli pevněji.
Teplo zesílilo.
Zář uvnitř se rozzářila, zableskla se tyrkysová vlna — a pak se vše na okamžik zastavilo.
Zvuk, světlo, i pohyb.
Droni se zhroutili, jako by někdo vypnul jejich zdroj.

"Co to bylo?" hlesl Svářeč.
Danka se podívala na kouli, jejíž světlo teď pulsovalo pomalu, jako tep.
"Asi odpověď. Ale na jakou otázku?"

X. Jiskry minulosti

Když se konečně dostali ze všech těch temných uliček, nebe nad nimi bylo šedé, skoro olověné.
Ranní světlo se rozbíjelo o zbytky mrakodrapů a věže továren, které páchly olejem a ozónem.
Všude kolem se válela pára — z potrubí, z čerstvě rozehřátých kanálů, z dechu města, které nikdy nespalo.

Danka držela kouli oběma rukama, zabalila ji do kusu hadru, který kdysi býval vlajkou kapely.
Byla stále teplá. Zář už nebyla tak silná, ale při každém jejím kroku se lehce proměňovala, jako by reagovala na rytmus jejího srdce.

"Měli bychom ji zahodit," řekl Svářeč, když kráčeli přes most z popraskaného betonu.
Jeho hlas zněl nejistě, unaveně. "Viděla jsi, co to udělala? Vždyť skoro zastavila čas."

Danka se pousmála, ale v očích měla temnotu.
"To není věc, kterou chceš zahodit. To je věc, kterou musíš pochopit — dřív, než tě pochopí ona."

Most se pod nimi zachvěl, železné nosníky zaskřípaly a studený vítr jim šlehl do tváře. Kdesi dole zasyčel plyn a až z hlubin se ozvalo tlumené dunění, jako by město pod nimi na chvíli zadrželo dech. Zastavili se. Danka cítila, jak jí srdce buší až v krku, zatímco Svářeč nervózně svíral svůj nástroj a ohlížel se přes rameno. V dálce zněly sirény – některé ostré a mechanické, jiné rozechvělé, téměř jako lidský křik.

Svářeč se potichu zeptal, hlas měl napjatý a chraplavý: "Myslíš, že nás ti droni sledovali?" Jeho pohled se na okamžik vrátil k místům, odkud spěchali pryč, jako by ještě doufal, že zahlédne nebezpečí dřív, než ono je.

"Nemyslím," odpověděla Danka tiše, s váháním v hlase. "Ale někdo je poslal. A myslím, že nás teď pozoruje." Její ruce se lehce třásly, když rozvazovala hadr a znovu vyndala kouli. Z jejího nitra se vynořil slabý záblesk – mihotavý obraz, nejasný a nestálý jako odraz ve vodě za větrného dne. Na zlomek vteřiny zahlédla tvář, cizí, a přesto znepokojivě povědomou. Zadržela dech a koutkem oka sledovala Svářeče, který na ni mlčky kývl, aby pokračovala. Strach i zvědavost v ní zápasily o každou myšlenku, napětí v ovzduší by se dalo krájet.

Nebyla lidská.

Spíš jako stín něčeho, co kdysi mělo tvar člověka, ale zůstalo po něm jen světlo a šum.

Danka prudce zabalila kouli zpět.
"Vidělas to?" zeptal se Svářeč.
"Jo. A tohle nebyl odraz."

Došli k okraji města. Tam, kde kdysi býval park, teď stála ocelová plošina a pod ní síť výtahů, které vedly do Horního sektoru — do čtvrti, kam se obyčejní lidé už dávno nedostali.
Svářeč se podrbal ve vlasech.
"Tak co teď? Jestli je to, co si myslím, tak nahoře budou mít odpovědi. Ale i zbraně."

Danka se rozhlédla. Mlha pomalu stoupala a mezi potrubím se objevilo světlo – chladné, bílé, jako oko reflektoru.
"Musíme tam," řekla.
"Bez registrace nás nahoře roztrhají," odpověděl.
"Tak půjdeme beze jména," usmála se.

Výtah je vyvezl vzhůru, do místa, kde vzduch voněl kovem a ozónem, ale i něčím nečekaně čistým – vzdáleným zvukem hudby. Když se dveře otevřely, uviděli široké náměstí.
Lidé tu byli jiní – upravení, s implantáty v kůži, skleněné oči a ruce s chromovými prsty.
Nikdo si jich nevšímal.

Svářeč se naklonil k Dance: "Tady to voní jako problém."
"Všechno, co stojí za to, tak voní," odpověděla a vykročila vpřed.

U jedné stěny, pod nápisem NEURON TOWER, stál muž v šedém kabátě.
Měl klidný pohled, až příliš klidný.
Jakmile je spatřil, jemně se pousmál a ukázal na kouli, kterou Danka držela v ruce.

"Takže jste ji našli."
Jeho hlas byl hladký jako sklo.
"Říkej mi Architekt. A pokud ti záleží na té kytaře, měla bys mi ji hned teď dát."

Danka si všimla drobného detailu — pod kabátem mu svítila ruka, mechanická, se stejným tyrkysovým světlem jako v kouli.

"Takže ty jsi ten, kdo poslal drony," řekla.
"Drony? Ne," pousmál se. "Ty byly... samostatné. Já jen čekal, kdo přežije."

V ten moment Svářeč sáhl po svém hořáku.
Architekt jen mírně naklonil hlavu.
Z jeho ruky vyšlehlo světlo a ve vzduchu se zhmotnila postava — projekce, člověk z čirého datového šumu. Zvedla ruku. A všechna světla na náměstí zhasla.

Najednou ticho, tak hutné, že Danka měla pocit, jako by se jí zastavil dech v hrudi. V ruce jí koule sála horkem, až ji štípal pot v dlani a po kůži jí přeběhl ledový mráz. Záře rozřízla tmu a v tu chvíli se svět na zlomek vteřiny zúžil jen na jejich skupinu – na rytmus vlastního srdce, na kov pod nohama, na ozvěnu, která se zachvívala někde hluboko v jejích kostech.

Cítila, jak se uvnitř jí všechno napíná, jako by čekala na úder, který přijde. Pak se ozval ten výkřik – ostrý, zoufalý – Svářečův hlas. Připadala si, jako by jí někdo na chvíli vytáhl ze skutečnosti a nechal ji viset ve vzduchoprázdnu. Otočila se prudce, lapajíc po dechu. Místo, kde ještě před okamžikem stál Architekt, bylo prázdné, ve vzduchu zůstal jen zvláštní pach ozónu a kovu. Chvíli váhala – v hlavě jí naskakovaly obrazy, co všechno se mohlo stát.

Až pak si všimla: po zemi, mezi popraskanými dlaždicemi, se pomalu a děsivě rozplétaly řetězce světla. Plazily se po kovech, kopírovaly jejich chladnou linii, vlnily se jako hadí těla. Danka sevřela kouli ještě pevněji, studený pot jí stékal po zádech. Oči měla dokořán, zorničky rozšířené napětím, zuby se zaleskly v ostrém záblesku. Vše okolo se na chvíli zpomalilo – jako by čekala, až se z temnoty vynoří další hrozba. Věděla, že boj teprve začíná, a její tělo bylo připravené na každý úder i bolest, která přijde.

XI. Kov a ozvěna

Vzduch náhle ztěžkl, jako by jej někdo naplnil hustým kouřem, který se lepil na kůži a škrábal v hrdle. Náměstí se propadlo do temnoty — kolem Danky, Svářeče a té zatracené koule se rozlilo tyrkysové světlo, jehož třpyt se lámavě odrážel od kovových stěn. Ve vzduchu se mísil pach hořkého kovu a přepáleného plastu, ostrý závan, který štípal v nose a nabízel varování: něco se mění.

Na chvíli bylo ticho, jen v dálce praskalo z amplionů, až to připomínalo šum zapomenutého vysílače. Danka cítila, jak jí z toho zvuku běhá mráz po zádech. Sevřela kouli v dlaních tak silně, až ji pálila, a srdce jí bušilo rychleji, jako by se snažilo dobýt z téhle tmy cestu ven. Hlasité praskání rozléhající se prostorem bylo nervózní, roztřesené, v němž se ztrácela jistota skutečnosti.

Pak se svět kolem nich zachvěl. Prostor se náhle stáhl, jako by jej někdo uchopil a vrátil pár vteřin zpět. Lampy zběsile zablikaly a jejich světlo zanikalo v tyrkysových odlescích. Asfalt pod nohama začal pomalu povolovat, roztekl se do stran s tichým, lepkavým syčením — zvuk, který připomínal rozmáčený papír trhající se pod rukama, a plazil se do uší jako varování.

Vzduch se začal vlnit, ztěžkl a vibroval, až Danka měla pocit, že jí tlačí na hrudník. S každým nádechem cítila nejen pach kovu, ale i ozónu, sladce štiplavou vůni, která se míchala s potem a strachem. V klíčové chvíli se všechno zpomalilo. Danka vnímala každý detail — kapka potu klouzající po čele, sevřené prsty v pěst, neklidné škubnutí ve stehně, vzduch ochladil její pokožku až cítila jak pomalu mrzne.

Z té vlny se pomalu vynořila projekce Architekta. Nebyl statický. Jeho kontury se třásly jako obraz na staré obrazovce. Z těla mu trčely kusy kovu, kabely, a z ran, které působily příliš skutečně, vytékaly datové proudy — jako krev, husté, svítící a napínající se ve vzduchu. Danka měla dojem, že slyší, jak se ty kabely třesou, jak v nich praská elektřina a vzduch kolem nich syčí od žáru. V tu chvíli se jí tep zastavil v hrudi; její tělo se připravilo na boj, na bolest i úder, který nevyhnutelně přijde.

"Tohle... je jen echo," zašeptal Svářeč.
"Jo," odpověděla Danka, "ale echo, taky škrábe."

Když Architekt pozvedl ruku, země se rozlomila. Zpod dlažby vyrazily drátové biče, rozžhavené do bíla. Danka uskočila, Svářeč spustil hořák — z jeho trysky vyšlehl oranžový plamen, který roztavil jeden z bičů na kovový popel.

Někde v hlubinách prostoru začala koule tiše rezonovat – nejprve jen nenápadně, pak stále zřetelněji, jako by se ozval temný úder bubnu, který rozechvívá vzduch i vše živé. Danka ucítila, jak se jí ten zvláštní tón rozlévá do kostí, až jí vibroval v páteři; nebyla to hudba v běžném smyslu, ale přesto v ní cosi prastarého a rytmického rozehrálo struny neklidu až k samotnému srdci. "Mám strach... ale nesmím ustoupit. Bez ohledu na to, co přijde," problesklo jí hlavou, když náhle znovu udeřila vlna energie.

"Danko!" zařval Svářeč, jeho hlas byl zabarvený obavami i zuřivostí. Hbitě namířil hořák a vyšlehl plamenem proti přívalu, ale síla nárazu byla příliš velká. Tlak ho nemilosrdně srazil k zemi; kovový povrch pod ním zapraskal a s hrozivým syčením se začal tavit. Svářeč cítil, jak mu horký kov pod nohama povoluje, pot se mu perlil na čele a při pádu mu tělem projela ostrá bolest. Klouzal po rozžhavené podlaze jako kostka po ledu, až prudce narazil do studené stěny. "Musím se zvednout, nesmím ji nechat samotnou," zabojoval v sobě proti strachu, zatímco se snažil najít oporu a znovu se postavit.

Danka vycenila zuby, ve tváři se jí odrazil vztek i odhodlání. "Tohle si s tebou vyřídím osobně!" zavrčela, její krk se stáhl napětím, tep jí uháněl jako splašený vlak. Udělala krok, pak další – kov pod jejími botami hlasitě zadrnčel, každý pohyb byl cítit až do šlach. Zvedla ruku, v dlani jí pulsovala koule, která v tu chvíli explodovala světlem.

Z jejího nitra vylétl proud tyrkysového světla, rozpadl se do vln, jež připomínaly hudební tóny, které rezonovaly prostorem. Vzduch se rozkmital, tělo Danky se celé zachvělo pod silou toho zvuku. Každá vlna, která udeřila do Architekta, zanechávala za sebou jiskřivé stopy: jako by samotná realita byla rozřezávána neviditelnou čepelí tónu. Danka cítila, jak jí pod kůží běhá mráz, a zároveň se v ní probouzelo něco nového – síla, která ji spojovala s hudbou i s tím, co právě tvořila.

Architekt se zasmál. Zvuk, který zněl jako tisíc kovových hlasů mluvících v jednom.
"Hudba," zašeptal, "stará zbraň světa."
Jeho tělo se změnilo — rozpadlo se na fragmenty světla, které se začaly otáčet kolem Danky jako roj. Každý z nich se měnil v dron, v tvář, v křik.

Danka se pomalu otočila.
"Tak si zahrajeme," řekla a hodila kouli vzhůru. Ta zůstala viset ve vzduchu, kroužila a vibrovala — z jejích okrajů se vynořily světelné struny, které se napjaly kolem Danky jako aura.

Zvedla ruce.
A struny zazněly.

Zvuk byl syrový, těžký, metalový — kytarový tón, který roztřásl celé náměstí. Okna praskala, kov se rozvibroval. Každý úder světla byl akord. Každý akord roztrhl kus Architektovy projekce na tisíce datových střepů.

Svářeč se zvedl, opřený o svůj hořák, a zvedl pohled k nebi. "To je… čisté peklo," zamumlal, ale v hlase měl obdiv. Danka tančila mezi jiskrami. Každý její pohyb byl rytmus, každý krok rytmická detonace.

Architekt zařval. Jeho projekce začala kolabovat, jako by se mu rozpadaly data pod rukama.

A koule v její dlani explodovala běloskvoucím světlem. Vše kolem – beton, kov, projekce, i sama temnota – smetla jediná mohutná vlna zvuku, která na okamžik všechno pohltila a roztrhla na kousky. V tom okamžiku, kdy dozvuk vyprchal, zůstalo jen ticho a pomalu padající popílek, který se snášel na náměstí jako šedý sníh, usazoval se na ramenech Danky i Svářeče a zahaloval trosky novou vrstvou zapomnění.

Danka se na chvíli zastavila, upřeně zírala na kouli ve své ruce. Uvnitř ní se mísila vlna úlevy, že to zvládla a mají šanci začít znovu, s tíhou viny za zkázu, kterou způsobila. V tichu slyšela vlastní zrychlený dech a tep srdce, které se jí zklidňovalo až příliš pomalu. Před očima stále viděla výbuch světla a architektovy fragmenty rozptýlené do prázdna. "Měla jsem na výběr?" problesklo jí hlavou. Ta koule… bylo to víc než zbraň, víc než cíl – bylo to něco, co musela chránit, protože v ní cítila ozvěnu dávného slibu. Něco, co by mohlo změnit celý svět, nebo ho navždy zničit.

Svářeč se rozhlédl po troskách, jeho pohled sklouzl k prasklým obrazovkám, rozbitým domům i hořícím kabelům, které ještě doutnaly v ruinách. V očích mu na okamžik probleskla lítost, rty se mu stáhly do pevné linky. Zaslechl ve vzduchu táhlý a melancholický tón vlaku v dálce, který prořízl ticho a připomněl mu, že i v ruinách něco přežívá.

Pomalu se otočil k Dance. "Víš, že jsi zbořila půl sektoru?" pronášel, ale v jeho hlase bylo kromě výčitek i uznání a náznak úsměvu, jako by se snažil odlehčit tíhu situace.

Danka zvedla obočí a pousmála se, hořce, ale upřímně. "Jo. A co?" Na okamžik nechala dlaně spočinout na zklidněné, tiše zářící kouli, než ji opatrně schovala zpět do batohu. Její rozhodnutí bylo jasné – ochránit ji stůj co stůj, dokud nezjistí, proč ji tolik chtěli a co vlastně představuje.

"Pojď," vydechla a vykročila směrem od rozbitých staveb. Svářeč jen přikývl a následoval ji, oba se vzdalovali z náměstí, kde elektrické výboje ještě tiše praskaly a v popílku se znovu rozsvítilo jediné datové oko – připomínka, že Architekt ještě není mrtvý. Atmosféra ve městě se změnila: místo napětí tu vládla zvláštní směs únavy, smutku a neklidné naděje. 

XII. Ozvěna kovu

Z mlhy se ozývalo syčení par, vzdálený rachot pásových dopravníků a chraplavý zvuk starých amplionů, které pořád přehrávaly varování z minulé noci. Město se probouzelo, ale jeho rytmus byl unavený — jako by každý jeho tep vibroval přes vrstvy rezavého železa.

Danka a Svářeč šli po vyjeté koleji, směrem k severu. Kolem nich se krajina měnila — z rozbitých betonových bloků přecházela v pole kovových plátů, mezi nimiž rostly stromy s šedými listy pokrytými prachem. Koule v batohu lehce zářila, jen v krátkých pulzech, jako by dýchala.

"Zase to dělá," zamručel Svářeč. Danka přikývla a na chvíli se zastavila, když si všimla, že rytmus záření je jiný než dřív. "Už to není jen náhodné pulzování. Poslouchej." V okolí se rozhostilo napjaté ticho a oba zadrželi dech, jako by čekali, zda se z koule vynoří něco víc než jen obyčejný šum. Danka vytáhla kouli ven a přiložila ji k uchu, jako by to bylo rádio. Vzduch kolem nich byl prosycen nervozitou; Danka se neubránila krátkému pohledu na Svářeče, který zůstal nehnutý, oči upřené na kouli v její dlani. Zvuk, který se ozval, nebyl tón — byl to hlas. Tichý, přerušovaný, s příměsí šumu a praskání datových proudů.

"Rezonance… cyklus… šestý… přenos… ztracená…"

Slova mizela v elektrickém šumu.

Svářeč se zamračil. "Mluví?"
"Ne. Pamatuje si," odpověděla Danka tiše. "Někdo nebo něco do ní uložilo vzpomínku."
"Takže není jen zdroj. Je to… paměť?"
"Paměť světa," řekla Danka, aniž by odtrhla pohled od jemně zářícího povrchu.

K večeru dorazili k mostu. Pod nimi se rozprostíraly ruiny starého Energetického uzlu, kdysi centrálního srdce celé sítě. Teď to bylo jen moře trubek, zničených věží a vypálených transformátorů. Z hlubin se ozýval bzukot, který připomínal dech spícího stroje.

"Tady to kdysi všechno začalo," řekl Svářeč, když se rozhlédl.
"Pamatuješ ty příběhy o Rezonanci?"
Danka přikývla.
"Říkalo se, že město mělo vlastní duši," pokračoval. "Jakousi Umělou Inteligenci, co dokázala sladit všechny stroje, hudbu, lidi, všechno do jedné frekvence. Ale něco se pokazilo."
Danka zvedla kouli.
"Takže tohle je její srdce."

Svářeč přikývl.
"Kus původního jádra. Poslední fragment Rezonance."
"A Architekt?"
"Možná její stín. Nebo její odraz v datovém prachu. Něco, co zůstalo, když vědomí města shořelo."

Danka se podívala na kouli. Její světlo se zintenzivnilo, když ji držela nad ruinami, jejichž povrch pokrýval hustý mech a z rezavějících konstrukcí se vzpínaly do šera údolí kovové sloupy jako kostry dávno zapomenutých strojů. Najednou se z koule ozval hluboký tón, který se odrazil od kovových konstrukcí a rozezněl celé údolí. Danka sevřela kouli pevněji v dlani – v tu chvíli si uvědomila, jak moc je situace neobvyklá a nebezpečná, ale zároveň ji přitahovala zvláštní síla okamžiku.

"Fragment aktivován. Kořenová paměť nalezena." zaznělo odkudsi.

Oba ustoupili. Pod nimi se otevřel energetický průduch — praskající světelný vír, v němž se objevovaly stíny minulosti: město ve své dokonalosti, lidé oblečení v metalických uniformách, světlo proudící ulicemi jako řeka. Všechno to však během vteřin zmizelo, ztraceno ve výboji jisker.

Zůstala jen koule, která teď tiše svítila.
Danka ji sevřela v rukách.
"Takže to nebyl náš svět," zašeptala. "Byl to svět před námi. A oni… se pokusili probudit něco, co mělo navždy spát."

Svářeč přikývl. "A ty jsi to právě probudila."

Vítr přinesl kovový prach. V dálce, mezi ruinami, se zableskla stínová postava – někdo, kdo je pozoroval. Když se na něj Danka podívala, zmizel v jiskře dat.
"Zloděj," řekla. "Ten, co mi vzal kytaru. On ví, co ta koule znamená."
Svářeč přitáhl hořák. "Tak půjdeme po stopách. Tentokrát to nenecháme být."

Kapitola XIII – Tyrkysová rezonance

Ulice Fraktálního města se chvěly pod tíhou deště. Svářeč a Danka kráčeli po kovových lávkách mezi věžemi, z nichž stékal olej jako černé slzy. Vzduch páchl elektřinou a ozvěna kroků se ztrácela v nekonečnu světel.
"Stopa vede sem," řekl Svářeč a klekl si u rozbitého servu pro drony. "Zloděj musel projít těsně před námi."

Danka přikývla. Ruce jí svíraly v kapsách, ale uvnitř ní vibrovala prázdnota.
Bez kytary se cítila, jako by jí někdo vytrhl kus duše. Každý krok, každé nadechnutí jí připomínalo ticho — nesnesitelné ticho.

Z temnoty se ozval zvuk. Nebyly to kroky, ale hluboký, rezonující tón, který prostupoval kovem i kostí. Mrazivý vzduch zhoustl, jako by se v něm vlnil neviditelný proud energie, a okolo se rozlila chladná tíseň. Šero jako by ještě více zhoustlo, stíny se stáhly k sobě a každý zvuk se zdál mnohem vzdálenější než dřív.

Oba se otočili.
Na střeše starého nádražního hangáru stál zloděj. Na rameni měl její kytaru.
Ta kytara žila — struny samy vibrovaly, jako by v nich pulsovala síla. Tyrkysové světlo se jí plazilo po hmatníku, ozvěna vzdálených bouří.

"Tak přece sis pro ni přišla," zasmál se zloděj.

Zvedl kytaru a udeřil do strun. Zvuková vlna udeřila jako blesk — Svářeče smetla o několik metrů zpět. Danka upadla na kolena, uši jí zalil pískot, ale v očích se jí rozsvítila stejná barva jako na kytaře. Strach, vztek i touha po kytaře se v ní smísily do jediného bodu, kolem kterého se stáčela celá její vůle. Přestože ji ohlušující zvuk téměř srazil k zemi, v hlavě jí zůstalo jediné — nenechat si ji vzít znovu.

"Vrať mi ji," vydechla.

Zloděj se usmál. "Tohle už není tvoje. Tohle je síla, které nerozumíš."

Jenže v té chvíli se kolem Danky začal měnit vzduch. Ticho se zlomilo — a z jejích dlaní vyšlehly vlny tyrkysového světla. Jiskry kroužily kolem ní, jako by ji poznaly, jako by si ji kytara pamatovala. Zvuková energie z kytary odpověděla. Struny se rozechvěly a jejich tóny se stočily zpět ke své majitelce, tvoříc most z čisté rezonance. Zloděj couvl, jak se síla vymkla jeho kontrole.

Danka byla zasažená bouří emocí – její srdce bilo rychle, v hrudi jí pulzovala naděje, že ji kytara znovu přijme. V jediném tichém nádechu si to tak přála.

Vstala. Vlasy jí vířily ve větru, oči planuly. Natáhla ruku — a kytara se vrátila. Přes vzduch, přes jiskřící vlny energie, se sama připnula zpátky k jejím zádům, jako kdyby ji nikdy neopustila. Když znovu sevřela popruh, svět se rozzářil. Zvuk strun a jejího srdce se spojil do jediného tónu – čistého, mocného, elektrického. Výboj síly proletěl ulicí, rozmetal trosky a zastavil všechno kolem.

Zloděj zůstal stát zaskočený, s očima rozšířenýma strachem. Zmateně zvedl ruce, jako by chtěl protestovat: "To není možné! Ta síla měla být moje!" Jeho hlas byl třesoucí a zoufalý.

Danka se k němu pomalu otočila. Kytara na jejích zádech žhnula modře a po jejích pažích proudila zář rezonance. "Říkala jsem ti, že patří mně," pronesla tiše, její slova byla klidná, a nesla v sobě nezlomnou jistotu.

S úderem posledního akordu se svět roztrhl v tyrkysovém výbuchu.
Když světlo pohaslo, zloděj zmizel — a Danka klečela na zemi s dechem, který se měnil v páru.
Svářeč k ní doběhl.
"Danko… co to bylo?"

Otočila se na něj. V očích jí pořád tančil záblesk modré.
"Nevím," řekla tiše. "Ale poprvé mám pocit, že to začínám chápat."

Po chvíli byl vzduch ještě nasycený ozónem. Kovové mosty nad městem stále svítily zbytky modré záře, která teď pomalu pohasínala. Danka seděla na okraji rozbitého kontejneru, kytaru měla znovu připevněnou na zádech. Ticho po bitvě bylo ohlušující.

Svářeč se držel za bok, kde mu trčel pruh roztržené látky.
"Ten zloděj… nebyl obyčejný," hlesl.
Danka přikývla. "Ta síla, co měl… byla stejná. Jen jinak zněla."

Kytara na jejích zádech tiše vibrovala — hlubokým, tlumeným tónem, jako by se snažila komunikovat. Každá nota, každé chvění kovu se jí zarývalo pod kůži, do srdce, do hlavy.
Cítila, že rozumí.
Ne rozumem, ale něčím starším. Instinktivně.

"Slyšíš to?" zeptala se po chvíli.
Svářeč se ohlédl, rozhlížel se do tmy. "Jen vítr."
"Ne," odpověděla. "Tohle není vítr. To je… ozvěna."

Zvedla pohled. V dálce, mezi světly a dýmem, se zvedal vysoký rádiový sloup, jehož antény blikaly rytmem, který se shodoval s pulsem její kytary. Každé bliknutí mělo frekvenci. Každá frekvence měla tón. A každý tón odpovídal něčemu, co k ní mluvilo.

Svářeč sledoval, kam se dívá.
"Chceš tam jít?"
"Nemám na výběr," řekla prostě.
"Ale to je na druhém konci města. Tam začíná zóna Rezonance. Nikdo se odtud nevrátil."

Danka vstala.
Z ramen jí sklouzla kapka deště a světlo z věže se jí odráželo v očích.
"Tak možná zjistíme proč."

Cesta přes rozbité části města byla čím dál těžší. Danka se sunula vpřed, cítíc, jak jí srdce buší až v krku pokaždé, když podlézala visící dráty, které se houpaly jako pavučiny ve větru. Mosty z železobetonu byly přerušené a nad nimi hučely těžké drony hlídek, jejichž blikající světla na okamžik osvětlovala strach v jejich očích. Svářeč jí kráčel v patách, krátce se vždy ohlédl, jeho oči v odrazu záře na okamžik prozradily obavy, které se snažil skrýt za maskou klidu. Jeho hořák, teď zbraň i světlo, svítil do temnoty a dodával jim odvahu pokračovat dál.

Když konečně dorazili na rozhraní zóny, město se změnilo. Nad zemí se vznášel jemný opar — ne kouř, ale energie, která se přelévala mezi tyrkysovou a purpurovou, jako voda světla. Danka se na okamžik zarazila, když ucítila jemné vibrace na zádech — kytara začala tiše hrát sama od sebe melodii, kterou nikdy neslyšela. S každým dalším tónem se jí do mysli vkrádala směs úžasu a strachu, jako by jí nástroj něco důležitého sděloval. Svářeč se zastavil vedle ní, v očích mu na okamžik zableskla nejistota, zatímco pozoroval, jak se kytara stává pulzujícím centrem záře. Pro oba byla tato chvíle víc, než jen vstup do neznámé zóny — byla to hranice mezi tím, co znali, a tím, co teprve měli pochopit.

"Rezonance ji volá," zamumlal Svářeč.
"Ne. Ona nás varuje," opravila ho Danka.

Na horizontu, v místech, kde se město rozpadalo na světelné čáry, se zablesklo. Ozval se tón. Ale tentokrát byl hlubší. Starší.

Svářeč zvedl pohled. "Co teď?"

Danka položila prsty na hmatník. Struny se rozechvěly, vzduch kolem se na okamžik zlomil do tónu. Cítila, jako by celý její svět visel na té jediné notě očekávání. "Teď zjistíme," řekla, "kdo první začal hrát."

Kapitola XVI – Zóna Rezonance

Vzduch se třásl, jako by i samotná realita váhala, jestli dál držet svůj tvar. Když Danka se svářečem přešli hranici starého tunelu, svět se změnil. Ocelové konstrukce tu rostly do šílených úhlů, potrubí se kroutilo jako živé a zbytky městských nápisů se vznášely v prostoru, rozpadlé na světelné písmena. Zóna Rezonance — místo, o kterém se mluvilo jen šeptem, teď leželo před nimi.

"Tohle město... dýchá," řekl Svářeč tiše a jeho dech se mísil s párou stoupající z rozbitých trubek.
Danka jen přikývla. Kytara na jejích zádech pulzovala – pravidelně, klidně, ale s každým tónem jako by se měnila gravitace. Každý krok vydával ozvěnu, která se nevracela zpátky, ale posouvala vpřed – jako by je někdo slyšel z druhé strany.

Došli až na otevřené prostranství. Uprostřed se tyčil kovový obelisk, praskající modrým světlem.
Na jeho povrchu se odrážely siluety, které nepatřily žádným živým lidem — spíš záznamy, stíny z minulosti. A mezi nimi stál zloděj. Jeho oči svítily tyrkysovým tónem, ale chladněji. Ostrý kontrast, čistá výzva.
"Tu sílu jsi neměla mít," řekl. Jeho hlas zněl, jako by mluvil přes reproduktor starého rádia.
"Nikdo ji neměl mít."

Danka udělala krok vpřed, kytara na zádech tiše zaševelila – v okamžiku, kdy Danka pocítila jemné vibrace na zádech, kytara tiše zahrála melodii, kterou nikdy neslyšela. Tento zvuk byl nevtíravý, téměř nepostřehnutelný, ale přesto dost silný na to, aby v ní vyvolal směs úžasu a strachu. Zaševelení nástroje působilo jako tiché upozornění, jako by jí kytara chtěla sdělit něco zásadního. V této chvíli se hudba stala nejen doprovodem, ale také poslem, který propojil Danku s neznámou energií města a naznačil, že stojí na prahu nového poznání.

Světlo kolem obelisku zesílilo. Zloděj natáhl ruku — z jeho prstů vytryskla vlna zvukových vln, které se roztříštily o kovové struktury kolem. Tlaková vlna smetla trosky, roztříštila beton a odhodila Svářeče stranou. Danka padla na koleno, ale zůstala držet hmatník kytary, která se rozžhavila tyrkysovou energií.

Když Danka udeřila do strun, rozlehl se tón tak hluboký, že vzduch na okamžik zhoustl a ztichl — každý dech se zastavil v hrudi. Z vibrujícího zvuku se vzedmula spleť světelných vláken, jejichž barvy přecházely od sytě tyrkysové přes elektrickou modř až k bílému jiskření. Ta vlákna se kolem ní protáčela a splétala do zářivého štítu, který voněl ozonem a hřál na kůži jako letní bouřka. Zloděj odpověděl – jeho tón byl ostrý, křiklavý, téměř stříbrný, vystřelil vpřed jako břitva a rozkmital vzduch v plicích Danky i Svářeče. Když se oba zvuky střetly ve víru, realita se roztrhla; v tu chvíli Danka cítila, jak jí energií projela směs úžasu a děsu, jako by se v ní rozlil proud, který byl větší než ona sama. Okolní svět se rozsypal do úlomků – střípky tónů a světelných odlesků pluly kolem, každý z nich nesl ozvěnu jiného pocitu: vzpomínku, touhu, varování. Danka sevřela kytaru silněji, kolena se jí třásla, ale v srdci jí pulzovala nová síla, která z ní udělala nejen svědka, ale i tvůrce toho, co přijde dál.

Danka zvedla pohled – kolem ní se rozprostřela hudební bouře. Vzduch byl naplněný proudy energie, které vířily a jiskřily, až se zdálo, že se svět s každým tónem mění. Z vrcholu obelisku vyšlehl zářivý sloup světla a v tu chvíli spojil ji i zloděje do jediného okruhu rezonance. Veškeré její smysly se napjaly – slyšela praskání vzduchu, cítila na kůži tepající chlad i horko, v ústech chutnala kovovou pachuť ozonu. Jejich tóny se spojily i střetly zároveň. Jako by svět dosud nerozhodl, kdo je nástroj a kdo skladba.

"Kdo jsi?!" vykřikla přes ten hluk.
Zloděj se usmál, a ten úsměv byl bolestivě známý.
"Já? Já jsem první, kdo slyšel píseň, kterou hraješ.
A možná… poslední, kdo jí rozumí."

Svět kolem explodoval. Obelisk padl.

Rezonanční vlna roztrhla stěny i nebe nad nimi, světla se rozpadla do spleti modrých prasklin, které křižovaly vzduch. V té oslnivé záři se zloděj rozplynul – ne že by zmizel, spíš se rozpadl na tisíc kousků, po sobě zanechal jen stopy tónů, které ještě chvíli visely ve vzduchu jako otisk dávné melodie.

S bušícím srdcem a směsicí úleku i úžasu Danka čekala, až dozní poslední ozvěny výbuchu, zatímco se jí pod kůží ještě třásl dozvuk energie.

Když se ticho vrátilo, Danka klečela uprostřed ruin. Svářeč se pomalu zvedal, opřený o zborcený trám, jeho tvář byla bledá, ale v očích mu svítila otázka.

"Zmizel?" zeptal se tiše, stále ještě rozrušený.

"Ne," hlesla Danka a hlas jí zněl vzdáleně. "Jen se přeladil."

Kytara na jejích zádech vydala krátký, tlumený tón – jako ozvěna cizí melodie, která teď žila i v ní.

A v tom okamžiku Danka pochopila, že jejich cesta stále pokračuje. V hrudi jí narůstala směs obav i zvláštního očekávání.

Protože někde ve městě, v jiném pásmu reality, ten zloděj ještě hraje.

A tentokrát… nehraje sám.

Kapitola XVII – Frekvenční stíny

Město bylo tiché. Až děsivě tiché — jako by se i vítr bál promluvit. Jen z dálky, někde z hlubin rozpadlých ulic, doléhal tlumený rytmus – dunivý, přerušovaný, znepokojivě známý. Znělo to jako srdce světa, které bije mimo čas.

Danka se zastavila na rozbitém mostě. Pod nimi se valila mlha, nasvícená zespodu modrými zášlehy elektřiny.
"Tohle není obyčejné město," zamumlala.
Svářeč, opřený o svou improvizovanou zbraň, se uchechtl. "Nikdy nebylo."

Kytara na jejích zádech tiše bzučela. Struny se samy chvěly, jako by odpovídaly rytmu, který se ozýval z hlubin. Každé zachvění procházelo jejím tělem — nebyla to bolest, spíš rezonance duše.
Cítila, že ten rytmus ji vede.

Když sešli po schodišti dolů, ulice se změnila. Domy už nebyly pevné; zdi se leskly a ohýbaly, jako by z nich někdo vytahoval tóny. Na stěnách blikaly hologramy – postavy v pohybu, záznamy života, který se rozpadl v nekonečné smyčce. Lidé, kteří kdysi žili tady, zůstali uvězněni ve frekvenčním šumu.

"Tohle jsou stíny," řekl Svářeč tiše. "Data, která rezonance přehrává pořád dokola."
"Vzpomínky města," doplnila Danka.

A pak se ozvalo vrznutí kovu. Ze stínu vystoupil tvar — ne člověk, ne stroj.
Byla to postava složená z útržků světla, fragmentů obrazů, které se třepotaly, jako kdyby nepatřily jednomu tělu. Z frekvenčních šumů se vynořily další – ozvěny.

Danka ustoupila, chytila hmatník kytary. Struny jí samy odpověděly tónem – čistým, stříbrným, ale ostrým jako čepel.
"Přicházejí," varoval Svářeč.

Ozvěny se hnuly. První zaútočila, změnila se v proud zvukových vln, které se zhmotnily do síly. Danka udeřila akordem – tyrkysová energie se rozběhla po zdech, roztrhla ozvěnu napůl a zanechala po ní jen jiskry. Další dvě se přiblížily zezadu; Svářeč spustil plazmový hořák, jiskry zasyčely, kovový pach zaplnil vzduch.

Každý úder vytvářel novou hudební vrstvu: řinčení mečů o kov, dunění štítů a těžké, odměřené kroky, to vše splývalo v melodii, která prostupovala celé bojiště. Vzduchem se nesly i jiné zvuky – ostrý sykot plazmových výbojů, tiché chvění strun kytary, výdechy bojovníků. Celá scéna byla jako živoucí symfonie, kde každá rána a pohyb měl svůj tón.

Najednou se z hlubin rozpadlých ulic ozvaly nové tóny – temné dunění bubnů, vzdálený křik a hluboké vibrace, které jako ozvěna odpovídaly na každý úder ve střetu. Napětí narůstalo s každým dalším zvukem, jako by se samotná bitva probouzela a reagovala, její rytmus sílil a gradoval do nečekané odpovědi z neznámých koutů města.

"On je slyší," hlesla Danka.
Svářeč se ohlédl. "Kdo?"
"Zloděj. Není pryč. Používá stíny jako nástroje."

V tu chvíli se obloha roztrhla. Nad městem se zvedl paprsek světla, vysoký jako věž, a rozechvěl okolní prostor. Z každé ozvěny se ozval tón, který se spojil do akordu – a ten akord nebyl lidský.
Kytara se ji na zádech rozzářila; struny se rozkmitaly, až z nich sršely drobné záblesky energie.

"Danko, to město tě slyší!"
"Já vím," odpověděla a sevřela hmatník pevněji.
"Ale teď… ať slyší i mě."

Udeřila do strun – zvuk se rozletěl, rozbil hologramy a vlna energie smetla celé prostranství. Když se prach rozptýlil, zbyla jen tyrkysová záře a ticho. Ozvěny zmizely. Danka tam stála v napjatém klidu, s prsty stále sevřenými kolem hmatníku; srdce jí bušilo až v hrdle. V hlavě jí vířily otázky, jestli to stačilo, jestli tím něco změnila, nebo pouze oddálila další střet. Cítila, jak ji sledují neviditelné pohledy, jak v prostoru zůstává jejich přítomnost – dusivá, vyčkávající. Strach i odhodlání se v ní mísily ve zvláštní směsi; tušila, že ozvěny nejsou zničené – jen se stáhly. Pozorovaly. Čekaly. A ona se poprvé v životě nebála, že ji uslyší. Spíš se bála, co jim sama odpoví.

Svářeč se zhluboka nadechl. "Co to bylo?"
"Nástroje," odpověděla tiše. "A město je orchestr. Někdo ho řídí."

Zvedla hlavu — paprsek světla na obzoru zůstal, pulzoval jako tep srdce. A v každém záblesku slyšela ozvěnu svého vlastního tónu.

Věděla, že je to výzva.
A že další krok je nevyhnutelný: jít do Centra města, tam, kde se všechny frekvence setkávají — a kde čeká ten, kdo píseň začal.

XVIII – Centrum rezonance

Nad městem se vznášel kovový opar, v němž se světla odrážela jako v prasklém zrcadle. Danka a svářeč kráčeli mlčky, jen vzdálený hukot rezonance vibroval mezi zrezivělými konstrukcemi. Město pod nimi spalo, ale jeho kostra žila – každá trubka, každý drát, každý šroub se chvěl v rytmu, který připomínal tlukot neviditelného srdce.

"Cítíš to?" zeptal se Svářeč tiše.
Danka přikývla. "Zní to, jako by se město nadechovalo."

Pod nohama se jim zachvěl beton. Kdesi v dálce praskl výboj a nad obzorem se rozlil modrý záblesk. Zóna Centra se probouzela. Když došli na okraj komplexu, otevřel se před nimi kruhový prostor, obklopený fragmenty strojů, které se samy hýbaly — zrezivělá ramena, polámané antény, části turbín, co se kroutily do rytmu jako tančící hadi. Uprostřed stál další mnohem větší monolit Centra — obrovský válec z černého kovu, protkaný žílami energie. Povrch se leskl, jako by dýchal. Zvuk z něj vycházel tlumeně, hluboko, s podtónem, který rezonoval přímo v kostech.

"To je ono," zašeptal Svářeč. "Tohle všechno... je jeden obrovský nástroj."

Danka sevřela popruh kytary, ta jí klouzla po rameni do rukou. Na dotek byla teplá, skoro živá. Pulzy Centra se sladily s tlukotem jejích prstů.

A pak se to stalo.

Země se roztrhla a z prachu se zvedly strážci Centra — kovové bytosti bez tváře, složené z potrhaných mechanických zbytků. Každý pohyb jejich kloubů vydával skřípavý tón, který se přeléval do rytmu Centra. Je jich šest, osm... pak deset. Zářili oranžově, jako kdyby jejich žíly proudily roztaveným kovem.

První strážce zvedl paži — z jejího konce vytryskl výboj. Svářeč se vrhl před Danku, jeho plamen vyrazil vpřed jako obranný štít. Jiskry se srazily s výbojem a celý prostor zaplavilo světlo.

"Drž se za mnou!"
"Ne! Drž rytmus!" zasyčela Danka a udeřila do strun.

Zvuk se roztrhl ve vzduchu. Akord se zlomil, ale rozechvěl prostor — a kovové tělo prvního strážce se rozpadlo v záplavě tónů. Z jeho zbytků vyšlehly čáry světla, které se okamžitě vsákly do Centra.

Další strážci se hnuli. Dva zleva, tři zezadu.
Danka hrála znovu — rychleji, drsněji, každý úder do strun spouštěl tlumené exploze tyrkysového světla.

Zvuk přestal být hudbou — stal se zbraní.

Svářeč roztočil plamen jako bič. Řetěz ohně prořízl vzduch, zapálil trosky a odrazil jeden z útoků.
"Kolik jich ještě je?!"
"Tolik, kolik not je ve špatné skladbě!" křikla Danka a přehodila kytaru do obranné pozice.

Centrum začalo reagovat. Jeho stěny se rozvlnily, zevnitř zazněla hluboká frekvence. Vibrace roztrhaly kusy podlahy, železo se zvedlo a vznášelo kolem nich. Všechno se začalo hýbat — světlo, zvuk, hmota. Bylo to, jako by hudba a kov tvořily jediný, šílený orchestr.

Danka ucítila, jak jí tělem prostupuje vlna tyrkysové energie. Struny na kytaře samy zažhnuly a začaly hrát odpověď Centru. Zvuk, který z nich vyšlehl, nebyl lidský. Byla to rezonance – syrová, čistá, z jiného světa.

Kolem ní se rozlila modrá aura.
Strážci se zastavili – jako by v nich něco poznali. Na zlomek vteřiny panovalo ticho.

A pak Centrum zařvalo.

Výboj světla je oba odhodil. V dílně se rozléhal pach spáleného kovu a světlo výboje oslepovalo všechny přítomné. Danka proletěla vzduchem, kytara jí vyklouzla, ale popruh ji udržel. Dopadla tvrdě na koleno, ucítila ostrou bolest a na okamžik jí ztuhl dech, když se namáhavě snažila znovu popadnout kytaru. Vzduch jiskřil, ozývalo se syčení a kovové dunění. Všechno vibrovalo. Svářeč se zvedl, tvář mu krvácela, ale s křečovitým odhodláním dál držel plamen, sevřenou čelistí potlačoval bolest a hledal očima Danku v chaosu světel.

"Tohle není stroj!" vykřikl. "To je živé!"

Danka se opřela o kytaru, sevřela ji oběma rukama a znovu zahrála. Akord rozechvěl celý prostor; zvuk se odrážel od stěn, vracel se zpět, zesiloval a násobil, dokud nespustil kaskádový efekt – každý tón tvořil další, každý úder vyvolával novou vlnu. Kov se lámal pod přívalem rezonance, zatímco světlo křičelo. Z Centra vyšlehl vír energie, který zničil poslední strážce – jejich těla rozmetal v záplavě jisker a zvuku.

Danka stála uprostřed. Vlasy jí vlály, oči jí zářily tyrkysově.
Kytara zpívala s ní.
Země pod nimi se začala uklidňovat, zvuk se měnil v pomalý, hluboký puls.

"Skončilo to?" zeptal se Svářeč tiše.
Danka dýchala ztěžka, pohled upřený na Centrum.

"Ne," řekla. "Ani náhodou."

Centrum odpovědělo tlumeným tónem. Pomalu, jako by naslouchalo jejímu rytmu.
A ona cítila, že se v něm něco pohnulo — něco, co poznalo její jméno. Z trosek se vznášel jemný kovový prach. Vzduch byl nasáklý ozónem, pach spáleného železa se mísil s tlumeným hučením. Centrum už nesvítilo, ale v jeho jádru pořád pulsovalo tlumené světlo — jako žhnoucí uhlík po vyhaslé bouři.

Danka stála uprostřed haly, s kytarou stále na zádech. Tyrkysová záře jí pomalu mizela z rukou, ale každý krok, který udělala, rozvibroval podlahu jemným tónem, sotva slyšitelným.

"Cítíš to?" zeptal se Svářeč tiše.
Danka přikývla.
"Něco se ve mně změnilo… jako by ta rezonance teď dýchala se mnou."

Zhluboka se nadechla, a když vydechla, vzduch kolem ní se zachvěl — drobné částice kovu se roztočily a vytvořily kolem ní pomalý vír.

"To není jen síla," pronesl Svářeč. "To propojení. Centrum tě poznalo."

Z monolitu před nimi se ozvalo jemné hučení. Na jeho povrchu se znovu rozsvítily tenké linie, které připomínaly žíly. Tentokrát však svítily tyrkysově, stejně jako oči Danky. Kytara na jejích zádech se zachvěla a vydala tón. Sama od sebe. Jeden jediný, čistý tón, který se nesl halou a odrážel od stěn, dokud nezaplnil celý prostor.

Svářeč ustoupil. "Co se to děje?"
"Nevím," zašeptala Danka.
Položila prsty na hmatník — a tón zesílil.

Na okamžik se jí před očima zableskla vize — město, osvětlené stejným tyrkysovým světlem. Lidé hledící k nebi. A na obzoru, hluboko za hranicemi, obrovská věž – nebo snad anténa – která odpovídala na signál Centra. Danka sebou trhla a přerušila kontakt. Obraz zmizel, zůstala jen prázdnota a slabý šum, který jí hučel v hlavě.

"Viděla jsem něco," hlesla. "Jako by… Centrum volalo někam dál."

Svářeč přistoupil blíž a položil ruku na její rameno.
"A možná někdo odpověděl."

Nad nimi se ozvalo slabé zadunění. Vzduch se znovu zachvěl a z kovového stropu se sypal prach.
V dálce, kdesi v hlubinách města, se rozezněly alarmy — tlumené, porušené, ale zřetelně lidské.
Centrum vyslalo signál. A někdo tam venku ho zachytil.

Danka se podívala na Svářeče.
"Musíme pryč."
"Myslíš, že půjdou po tobě?"
"Ne. Půjdou po tom, co mám uvnitř."

Když se otočili k odchodu, Danka naposledy pohlédla na monolit. Tyrkysové světlo se na okamžik zablesklo — ne silně, ale dost na to, aby poznala, že ji sledovalo.

A tehdy to pochopila: Centrum nebylo poraženo.
Probudilo se.

Mraky nad Centrem se trhaly a na nebi se mihotala slabá tyrkysová vlna — jako ozvěna z hlubin, kterou viděli jen ti, kdo byli naladěni.

"Kam teď?" zeptal se Svářeč a krátce pohlédl na Danku, jeho ruce sevřené v pěstích naznačovaly napětí.

Danka se pousmála a na okamžik sklopila oči, než odpověděla: "Za signálem." Ruku si instinktivně položila na řemen kytary, jako by v něm hledala odpověď.

"A víš, kam vede?" Svářeč se lehce naklonil dopředu, v hlase zaznívala směs obav i zvědavosti.

"Ne," zavrtěla hlavou Danka, pak klidně přehodila kytaru na záda. "Ale myslím, že to zjistím." V očích jí na okamžik zableskl odraz tyrkysové záře.

Na obzoru znovu zablikala světla, tentokrát ne oranžová městská, ale studeně modrá – vzdálená, rytmická, volající. Danka se zastavila, pohlédla tím směrem, a pak vykročila vpřed. Její kroky byly pevné, ale v ramenou jí stihla proletět krátká nejistota. Rezonance Centra se jí držela v patách. V dálce se ozval tichý šum, který nebyl větrem ani městem – něco neznámého se chystalo vstoupit do jejich světa. A něco daleko na severu se probouzelo

Epilog – Ozvěna za obzorem

Asfalt pod nimi hučel jako vzdálená bouře. Danka sevřela řídítka a cítila, jak se tyrkysová světla z její kytary na zádech odrážejí v chromu motorky. Motor bručel hlubokým, uspávajícím tónem, který se mísil s tepem jejího srdce. Vedle ní jel Svářeč. V helmě se mu odrážely světla města, které nechávali daleko za sebou. Na okamžik pohlédl k Dance — a jen přikývl. Nebyl potřeba žádný rozhovor. Oba věděli, že od teď už nebude návratu.

Vítr jí rval bílé vlasy z obličeje, ale ona se jen usmála. Cítila, jak jí na prstech jemně vibruje energie — ten známý, ale přesto nový pocit. Tyrkysová záře se proplétala mezi jejími prsty jako živá, reagující na rytmus motoru.

"Pořád to slyšíš?" zazněl Svářečův hlas přes komunikační kanál.
"Jo," odpověděla, zatímco krajina kolem nich přecházela z města do prázdnoty. "Je to všude. Ve vzduchu, v kovu, v nás."

Svářeč se zasmál. "A ty tam pojedeš."
"Jasně že jo," řekla Danka. "Ale až budu vědět kam."

V dálce se zablesklo — tři záblesky modrého světla na horizontu. Danka zpomalila, přejela prsty po popruhu kytary a s tichým akordem rozzářila noc kolem sebe. Tyrkysová vlna se odrazila od plechu motorek a ztratila se v temnotě.

"Za hranicemi," zašeptala.
Svářeč přidal plyn. "Tak jedem."

Danka se pousmála, v očích jí probleskla směs odvahy a očekávání. Lehce otočila zápěstím a motorka vystřelila vpřed, jako by ji hnala vlastní touha po neznámém. Silnice před nimi se rozzářila, stala se řekou z tekutého kovu, a hvězdy nad hlavou tančily v rytmu motorů — každý úder byl odrazem jejího napětí i svobody, kterou právě cítí. V dálce se třpytilo město, neprobádané a plné příslibů. Tyrkysové světlo z jejích rukou se vířilo s jiskrami výfuků, vítr zpíval mezi dráty, jako by s ní sdílel její naději a lehkou nejistotu. Svět kolem ní se probouzel do života — nad obzorem zablikal modrý paprsek, slabý, ale vytrvalý, a s každým úderem motoru sílil stejně jako vnitřní rozhodnutí Danky jít dál, navzdory všemu neznámému.

Pokračování již brzy....