Kapitola III – Bratrstvo ohně

Vítr, který zvedl prach po Rezníkovi, nesl s sebou ozvěnu jiných hlasů. Danka stála na škvárové planině, ruce se jí třásly a srdce bušilo, jako by hrálo vlastní buben. Kytara na rameni těžkla, ale vibrovala, jako by ji varovala.

Zavřela oči – a svět se kolem ní rozmazal. Žár, kouř a kov se stáhly do jednoho akordu, který se přelil v hukot tramvaje. Když oči znovu otevřela, stála na Stodolní. Ulice byla plná lidí, hluk smíchu a basy z barů přehlušovaly cinkání sklenic. Jen ona věděla, že právě unikla smrti.

Sedla si na chodník, kytaru přitiskla k tělu a v kapse nahmátla trsátko z kolejnice. Nebylo studené. Bylo horké, jako by se právě vynořilo z pece.

"Nezvládnu to sama," řekla si polohlasně.

Následující noc se vrátila do staré kotelny v Dolních Vítkovicích. Tam, kde našla kytaru, tam, kde začalo všechno. Každý stroj, každá rezavá trubka teď působila jinak – jako by čekala, co se stane dál.

V koutě u starého kotle seděl muž, kterého znala jen z doslechu. Říkalo se mu Strojník Jiřík – veterán, co celý život strávil u pecí. Jeho hlas, když promluvil, měl sílu basového tónu, který dokázal rozechvět i kov.

"Viděl jsem jiskru, děvče," řekl a ukázal na kytaru. "Ta věc tě našla. Ale pokud myslíš, že dokážeš sama porazit všechno, co se chystá, tak jsi blázen."

Danka se mu podívala do očí. "Tak mi řekni, kdo další ještě semnou půjde do boje."

Strojník nebyl sám. Měl bratra v hlubinách dolů – horníka, který v šachtě slyšel tlukot země jako buben. A kdesi v zapomenuté kovárně u řeky Odry pracoval podivín, o němž se říkalo, že dovede noty svazovat do řetězů.

Danka je musela najít.

Každý z nich představoval jinou část orchestru, který by dokázal vzdorovat příšerám Rezníkových bratří. Sama mohla hrát riffy jako meč, ale bez rytmu bubnů, bez hlubiny basu a bez pout kováře by hudba nestačila.

Ještě té noci, když vyšla z kotelny, zaslechla, jak se cosi plíží ve tmě. Z kanálu na rohu ulice se vyhrnuly stíny – Stínožrouti, malí tvorové s čelistmi z drátů, kteří se živili ozvěnou tónů. Rezník byl pryč, ale jeho poskoci už pronikali i do Ostravy.

Danka si přehodila kytaru a první akord se rozlehl ulicí jako výkřik. Stínožrouti zavřeštěli a stáhli se zpět do kanálu. Ale věděla, že příště jich bude víc.

Danka si pomyslela: "Musím je najít, potřebuji pomoc."

Kapitola IV – Do hlubin

Danka kráčela časným ránem k dolům. Ostrava se teprve probouzela, komíny vydechovaly líný kouř a mezi kolejemi ležely kaluže od deště. Její kroky se odrážely od betonových zdí, zatímco futrál s kytarou se jí houpal u boku.

Všude kolem byly stopy minulosti — opuštěné šachty, rezavé brány, zarostlé koleje. Ale jeden důl ještě žil. Šachta Prokop. Tam dole měl být horník, o němž jí Strojník Jiřík vyprávěl.

Když sestupovala výtahem, světla nad ní poblikávala. Kovová klec skřípala a každé zadrhnutí lana znělo jako falešný tón. Hluboko pod zemí se vzduch změnil — byl těžký, vlhký a dunivý.

"Následuj rytmus," vybavily se jí Jiříkovy rady. "On tě najde."

A opravdu. Jakmile stanula na dně šachty, ozval se zvuk. Pomalu, pravidelně — dun, dun, dun. Nebylo to jen bouchání kladiva o kámen. Bylo to jako tlukot obrovského srdce pod zemí.

Danka šla za tím.

V hlubině našla muže, vysokého, s rukama silnýma jako železné traverzy. Jeho kladivo mělo rukojeť obalenou kůží a hlava nástroje se leskla jako čerstvě naleštěný buben.

"Ty jsi ta, co hraje?" zeptal se, aniž by se otočil. Jeho hlas zněl jako ozvěna celé šachty.

"A ty jsi horník, co slyší rytmus země?" odpověděla.

Usmál se, a pak znovu udeřil do stěny. Když dopadlo kladivo, znít to jako úder bubnu. Ozvěna se rozlila chodbou a Danka cítila, jak jí vibrují kosti.

"Hudba tě přivedla. Ale hudba tě taky může pohřbít," řekl a konečně se k ní obrátil. "Pokud chceš, abych šel s tebou, musíš projít zkouškou."

Stěny se zatřásly. Ze spár se vyvalila rudá záře a z ní se vyrojily bytosti z kamene a rzi — Škvární duchové, strážci podzemí. Každý jejich krok byl jako zemětřesení, jejich těla praskala a sypala se, ale držela pohromadě silou starých melodií, které v zemi kdysi zpívali horníci.

Horník pozvedl kladivo. "Hraj. Já povedu rytmus."

Danka sevřela kytaru, trsátko se ji v ruce rozžhavilo. Zatnula zuby a udeřila do strun.

Kytara zařvala, její tón se spojil s úderem kladiva. Riff a buben.

Škvární duchové se přiblížili. Jeden natáhl ruku a z jeho prstů se vysypala lavina kamení. Danka přidala rychlejší tempo, její tremolo připomínalo rachot vozíků na kolejích. Horník přizpůsobil rytmus, kladivo dopadalo přesně tam, kde jeho úder mohl kámen rozdrtit.

Byla to bitva — ale ne bitva pěstí a mečů. Byla to bitva hudby.

A když poslední akord Danky vystřelil jiskry po celé šachtě, poslední duch se rozpadl v prach, který se vsákl do země.

Horník spustil kladivo a zadýchaně se usmál. "Máš sílu, děvče. Ale hlavně máš srdce. Odteď budu tvůj bubeník."

Danka přikývla. Poprvé od chvíle, kdy vzala kytaru do rukou, necítila, že je sama.

Společně stoupali zpět na povrch. A Danka věděla, že Bratrstvo ohně je o krok blíž k tomu, aby bylo skutečné.

Kapitola V – Kovář u řeky Odry

Ostrava se v posledních dnech měnila. Na povrchu hvízdaly tramvaje, bary na Stodolní hučely, lidé se smáli — ale pod tím vším cosi tikalo, cosi se plazilo. V kanálech se ozýval šramot, a když člověk stál sám na ulici, mohl přísahat, že slyší tichý šepot, který nepatřil nikomu.

Danka kráčela s horníkem po břehu Odry. Řeka šuměla, odrážela oranžová světla z továren, a v jejím proudu se sem tam objevily rezavé bubliny, které nikdo nedokázal vysvětlit.

"Tady někde žije," ukázal horník. "Kovář. Říká se, že váže tóny jako jiní lidi řetězy."

Našli ho v polorozpadlé hale. Okna byla rozbitá, střecha se bortila, ale uvnitř duněly údery kladiva o kov. Každý úder byl rytmizovaný, přesný, a vzduchem se nesly jiskry, které se rozpadaly na noty.

Kovář byl zvláštní muž. Vlasy měl slepené od potu, ruce černé od sazí, ale oči mu svítily jako uhlíky. Na kovadlině neležely meče ani podkovy — ležely tam noty ztělesněné do kovu. Každý úder kladiva je měnil v jiný tvar: klíč, řetěz, zámek.

"Hledáte mě?" zavrčel, aniž by přestal pracovat.

"Já jsem Danka," řekla. "Tohle je Horník. Potřebujeme tě."

Kovář se zasmál. "Každý něco potřebuje. Ale já pracuji jen pro ty, kteří unesou váhu svých tónů."

Pak ukázal na roh haly. Tam se z kovu a tmy zvedala podivná bytost — Klamoun, stvořený ze zkreslených melodií, které se kdysi zpívaly u řeky. Jeho tělo bylo průhledné, ale svítilo falešným světlem, a z úst mu vycházely disharmonické akordy, které se zařezávaly do uší.

"Jestli chcete moji pomoc," řekl kovář, "spoutejte ho. Ne silou, ale hudbou."

Horník sevřel kladivo, Danka zvedla kytaru. Ale tentokrát nešlo jen o boj. Museli zahrát tak, aby hudba vytvořila řetěz.

Danka začala pomalu. Riff, který připomínal kroky na mostě. Horník k tomu udeřil pravidelný rytmus, jaký slyšel v šachtě. Kovář se přidal – jeho kladivo na kovadlině znělo jako třetí hlas, jiskry lítaly a měnily se v noty.

Klamoun se svíjel, snažil se melodii roztrhnout, vkládal do ní falešné tóny, skřípavé a bolestné. Ale Danka mu odpověděla čistým akordem, tak silným, že falešné tóny pukly jako sklo.

Řetěz z tónů se začal tvořit. Neviditelný, ale pevný. Obtočil Klamouna, svázal ho, a s každým dalším akordem byl pevnější. Nakonec se stvoření zhroutilo a zmizelo v prach.

Kovář odložil kladivo. Poprvé se pousmál. "Dobře. Jste silnější, než jsem čekal." Natáhl ruku. "Půjdu s vámi. "

Právě v tomto okamžiku se ukázalo, že hudba dokáže zachytit a udržet i to, co by jinak uniklo, a proměnit to v sílu, kterou lze použít v boji proti temnotě.

Danka ucítila, jak se jí ulevilo. Teď už nebyla jen dívka s kytarou. Byli tři — kytara, buben a řetěz. Bratrstvo ohně začínalo mít tvar.

Ale venku, za stěnami kovárny, se ozval šepot. Stínožrouti, kteří předtím utekli, se vraceli. A s nimi i nový hlas, hlubší, hrozivější:

"Rezník je poražen, ale tisíce nás zůstávají."

V ulicích se rozléhaly tóny, které rozrážely tmu na kusy, ale stíny se nevzdávaly. Každý zničený Stínožrout byl nahrazen dalšími, kteří se plazili z temných koutů Ostravy, přitahováni hudbou jako neviditelnou silou. Danka, horník a kovář cítili, že jejich řetěz z tónů nestačí vzdorovat nekončící vlně. Hudba jim však dodávala odvahu, a s každou další notou se v nich rodila nová síla ke společnému boji. Věděli, že jedině společně mají šanci čelit tomu, co se teprve chystá přijít—zvuk, který dokáže změnit osud města.

Kapitola VI – Invaze Stínožroutů

Ostrava nikdy nespala, ale té noci to nebylo bdění lidí, co rozhýbalo město. Z kanálů, z rozbitých sklepů, z prasklin ve zdech se valily stíny. Malí i velcí Stínožrouti, celé hejno, jakýsi roj rzi a zubů. Jejich těla byla beztvará, ale oči jim žhnuly oranžově jako uhlíky.

U Stodolní se smích a hudba barů náhle přerušily, když se na dlažbě rozlily první temné tvary. Lidé křičeli, utíkali, ale stvůry je ignorovaly. Nehledaly maso. Hledaly zvuk. Každá basová linka, každý tón z kytar, každý úder bubnu je přitahoval jako hladové psy.

Danka stála uprostřed ulice, kytara připravená. Po jejím boku horník s kladivem, a kovář, který už v rukou tvaroval jiskry do svazujících řetězů.

"Jdeme na to," bojovně křikla Danka.

Horník zadupal. "Tak hraj!"

První vlna Stínožroutů se vrhla vpřed. Danka udeřila do strun. Riff se rozletěl ulicí jako čepel. Stínožrouti, kteří se přiblížili příliš blízko, se rozpadli na prach.

Horník udeřil kladivem o starou železnou značku a zvuk duněl jako buben.

Kovář pozvedl kladivo a s každým úderem o kovadlinu, kterou přinesl, vyletěly jiskry. Jiskry se měnily v pouta světla a kovu, lapaly Stínožrouty a svazovaly je.

Hudba se změnila v bitvu. Riffy a basy narážely do sebe jako vojáci. Tóny se lámaly, měnily vzduch na ostré čepele. Každý akord Danky byl jako sek, každý úder horníka jako rána kladivem, každý jiskřící úder kováře jako pouto.

Ale pak se země zatřásla. Z dálky přicházelo něco většího. Stínožrouti se zastavili, jako by čekali. Z rohu ulice se vynořil obrovský stín, vysoký jako tři domy. V jeho těle se svíjely stovky menších bytostí.

"To není Rezník," zašeptala Danka.

Kovář přimhouřil oči. "Ne. To je jeho bratr. Říkají mu Tavič. Živí se harmonií. Zhltne píseň a udělá z ní ticho."

Obrovský stín zvedl paže a město se ponořilo do ohlušujícího klidu. Hluk barů, tramvají, i lidských hlasů zmizel. Zůstal jen tlukot srdcí.

Danka cítila, jak jí srdce buší do rytmu. Podívala se na své druhy. "Tak mu ukážeme, že hrajeme hlasitěji než on."

Pozvedla kytaru. Horník pozvedl kladivo. Kovář rozžhavil své jiskry.

A spustili.

Kapitola VII – Pád Taviče

Ulice byla pohřbená v tichu. Tavič vztáhl paže a jeho stínové tělo polykalo každý tón, každou melodii, každou vzpomínku na hudbu.

Danka na okamžik zadržela dech. V hlavě jí vířily obavy, cítila, jak jí v hrudi buší srdce strachem i odhodláním. Ruce se jí lehce třásly, ale přesto sevřela kytaru ještě pevněji, až jí prsty zbělaly. V tu chvíli nechala rozhodnout své ruce za sebe – i přes pochybnosti zamhouřila oči a ponořila se do okamžiku.

"Když hltá všechno… dáme mu něco, co neunese," zašeptala Danka téměř neslyšně.

Zavřela oči a začala hrát. Ne riff, ne sólovou jízdu – ale čistý, prostý akord. Tón tak jasný, až jí vibroval v dlaních a procházel celým tělem. Zvuk se rozlil ulicí jako vlna světla, stíny na okamžik ustoupily, vzduch zhoustl napětím a světlo kolem Taviče na chvíli nabralo teplejší odstín. Všichni cítili, jak se jim zvuk opírá do kostí, jako kdyby ticho pukalo a rodila se nová síla.

Horník udeřil do kovu a jeho kladivo vyslalo jediný dunivý rytmus, který rezonoval s tónem Danky a vibroval po zemi jako ozvěna srdce města. Kovář připojil řetěz tónů, pevný a jasný, a kovové jiskry na okamžik rozsvítily noc.

Dohromady to nebyla skladba. Byl to jediný, čistý zvuk – jako když se rozrazí ticho a všechno v okolí na prchavý moment ztuhne.

Tavič zařval. Jeho stínové tělo se začalo trhat, praskat a svíjet, jako by se vlny světla a zvuku probíjely temnotou. Polykal tón, ale ten se mu zakusoval hluboko do útrob. Ještě jednou se napřáhl – a pak explodoval v roj drobných stínů, které se rozpadly v prach a na okamžik proměnily noc v podivné, jiskřící šero.

Ulice se nadechla. Zvuky města se vrátily – tramvaje, kroky, dech lidí, smích z otevřených barů.

Bratrstvo ohně zůstalo stát v uličce, kde ještě před chvílí vládlo ticho a stín. Vzduch byl nabitý zvláštní energií a v očích všech probleskla úleva i nevyslovená otázka: co přijde dál? Město se pomalu probouzelo ze stísněného spánku, lidé opatrně vycházeli ze svých úkrytů a zněly první nesmělé tóny nově nabyté svobody.

Danka si ještě chvíli držela kytaru u hrudi, jako by ji chránila, a všichni tři si vyměnili pohled – věděli, že tahle noc změnila vše a že opravdový boj možná teprve začíná.

Z prachu po Tavičovi zůstalo cosi jako popelavý znak. Kovář se k němu sehnul, přejel jej prstem a ztuhl.

"Tohle není jen tak," zamumlal. "Tavič nebyl sám. Je jen nástrojem."

Na zemi se v popelu rýsoval znak kruhu, v němž byly vyryty tři zkřížené kosy. A kolem něj se vznášely šepoty – tiché, ale nezaměnitelné.

"Přicházíme. Rezavé kosy. Tisíc hlasů, tisíc stínů."

Horník sevřel kladivo.

Danka polkla, ale oči jí hořely. "Ať jich je tisíc, nebo milion. Dokud držíme spolu, nikdy nás neumlčí."

Komíny vychrlily jiskry a Ostrava se znovu ponořila do noci, která už nikdy nebude stejná.

Kapitola VIII – Rezavé kosy

Když poslední jiskry Tavičova těla dohasly, město se krátce nadechlo, jako by bylo svobodné. Ale Ostrava nikdy neodpočívá dlouho.

Danka stála nad popelem, prsty stále vibrovaly od akordu, který zničil stínového žrouta. A právě v té chvíli se popel začal hýbat. Vítr jej nesl do uliček, tvořil tvary, které se k sobě lepily jako kovové špony kolem magnetu.

"Nedotýkejte se toho," varoval kovář, jeho oči se zaleskly poznáním. "Tohle je znamení… pamatujte si je. Rezavých kosy."

Kdysi dávno, než město vyrostlo do ocelových čtvrtí, než první důl vydechl uhlí a první pec vychrlila železo, žili v hlubinách jiní páni. Říkalo se jim Hlídači hranic. Byli to bytosti, které chránily průchod mezi světy – mezi naším a tím kovovým – temným. Ale čas je znetvořil. Rez a hlad po moci se jim zakously do srdcí. Hlídači se změnili v Rezavé kosy, které už nechránilo, nýbrž ničilo.

Kosa byla jejich znakem: nástroj práce, přetvořený v nástroj smrti. Jejich hudba nebyla hudbou – byl to hluk, který dusil tóny, pohlcoval melodií a měnil zvuk v prázdno.

"Říká se," ohradil se horník, "že kdysi se snažili umlčet celý svět. Ale nebyli dost silní. Teď… mají novou šanci."

Z popela stoupal chór hlasů. Ne jednotlivý zvuk, ale sbor, který škrábal do uší jako hřebíky po plechu:

"Ostrava byla jen začátek… přijde Karviná, přijdou Katowice, přijdou celé Slezské hory… Naše kosy budou rezavé i rudé… a pak se hudba stane tichým nářkem."

Danka sevřela kytaru pevněji. Struny se chvěly, i když na ně nesáhla. "Chtějí umlčet svět," vydechla.

Kovář přikývl. "Abychom je zastavili, musíme najít jejich srdce. V Rezavé katedrále. Tam, kde se jejich moc rodí."

Danka přejela prstem po strunách, v očích jí zahořel plamen rozhodnutí. Všichni věděli, že cesta k Rezavé katedrále nebude jednoduchá – stíny kos se plížily v každém zákoutí, jejich šepoty zněly jako vzdálené údery kovu. Ale právě tam, v jádru rezavých zdí, se mohla zrodit naděje, nebo pád. Družina se vydala vpřed, vědomi si, že každý další tón může být tím, který rozhodne o osudu hudby i ticha.

Ze šepotu se vytrhla jediná jasná věta, ostrá jako kosa:

"Příští úplněk… v podzemí dolu Hlubina."

Popel se rozpadl, ulice utichla. A kosy zmizely, ale jejich hrozba zůstala.

Horník zabouchl kladivem o zem, až to zadunělo. "Takže máme měsíc. Měsíc, než otevřou něco, co už nikdy nezavřeme."

Danka se rozhlédla po své družině, v očích jí plály jiskry odhodlání. Napětí ve vzduchu bylo cítit jako před bouří, ale v jejím pohledu byla síla, která dokázala strhnout i ty, kteří váhali.

"Tak pojďme dolů. Jestli chtějí boj, dostanou boj. Ale na našich akordech, ne na jejich tichu."

Těmito slovy Danka nejen vyzvala ostatní k akci, ale také stanovila jasné podmínky střetu. Boj se měl odehrát podle jejich pravidel – s hudbou, která byla jejich zbraní i ochranou, ne v tichu vnuceném kos. Bylo zřejmé, že s tímto rozhodnutím je družina připravena čelit nebezpečí, které číhá v hlubinách dolu.

Kapitola IX – Do Hlubiny a probuzení spojenců

Město nespalo. I když Tavič padl, v Ostravě se šířil neklid, jako by komíny šeptaly temná proroctví. V noci u řeky Odry se dalo slyšet kovové syčení, tramvaje zpomalovaly, jako by se bály projet skrz stíny. Lidé cítili, že cosi visí ve vzduchu.

Bratrstvo ohně se sešlo na dvoře u Dolních Vítkovic. Staré věže a ocelové konstrukce se rýsovaly proti měsíci, jako kdyby měly být strážci cesty.

"Tady to začalo," řekla Danka a položila ruku na kytaru. "A tady to taky skončí."

Sestup do šachet Hlubiny byl jako pád do hrdla netvora. Stará lana praskala, voda kapala z rezavých trubek. Každý krok dolů znamenal větší tíhu – i zvuky se měnily. Zpočátku to byl šum podzemí, ale čím hlouběji šli, tím víc slyšeli šepoty. Slova kos, překroucená a dutá.

"Pozor," varoval kovář. "Tady se hudba ohýbá. Jejich ticho není prázdné – je to past."

Najednou se před nimi otevřela chodba. V jejím středu stál první strážce kos: bytost stvořená z důlní výztuže a rezavých řetězů, co se pohybovala jako loutka. Její hlava byla kus starého důlního vozíku, oči jako dvě jiskry z kovadliny.

"Poskok," zavrčel horník a pozvedl kladivo. "Jeden z mnoha."

Danka zlehka brnkla na struny. Zvuk se jako ostrý šíp odrazil od stěn šachty a rozřízl tíživé ticho. V tu chvíli začal boj, v němž každý tón nebyl jen světlem proti temnotě, ale zároveň zábleskem odvahy, pronikajícím až do nejhlubších zákoutí její mysli. Hudba se rozléhala podzemím, prosvěcovala strach a rozechvívala srdce těch, kteří byli připraveni čelit temnotě. Každý zvuk byl světlem, které nejen zahánělo stíny, ale také probouzelo v bojovnících naději a neochvějné odhodlání.

Poskok padl.

Když Danka s družinou prošli prvním bojem, struny na její kytaře se rozžhavily. V záblesku uviděla vizi: Rezavá katedrála – obrovská stavba z řetězů a kos, stojící v podzemí pod celým městem. Z jejích věží se linulo ticho, které mohlo umlčet nejen Ostravu, ale i celý kraj.

"Tamhle to směřuje," vydechla a ukázala cestu. "A nebudeme sami. Město se probouzí."

Horník přikývl, oči mu planuly. "Tak ať kosy zjistí, že když jde o hudbu a ocel, nikdo nás nepřehraje."

Zatímco dole se rozezněl první střet, nahoře ve městě se dělo cosi jiného. Lidé se na chvíli zastavili uprostřed svých každodenních starostí, když k nim doléhaly jemné tóny Danky. Někteří se usmáli, jiní jen nepatrně zpozorněli, ale všichni cítili, že se něco mění. Hudba se nesla ulicemi, mísila se s napětím ve vzduchu a ti nejvnímavější pocítili zvláštní neklid, jako by melodie byla předzvěstí něčeho většího.

Ozvěna Danky postupně splétala neviditelné vlákno mezi městem a podzemím, a její síla ovlivňovala nejen atmosféru na povrchu, ale i samotný střet dole – jako by každý tón dokázal rozptýlit stíny a dát odvahu těm, kteří bojovali v hlubinách.

Na haldě v Kunčicích se starý saxofonista z hospody u Černého drozda, který kdysi hrával v cirkuse a v každém svém tónu teď hledá ztracený smysl života, probral ze spánku. Když sevřel svůj nástroj, zavzpomínal na staré časy, kdy jeho hudba dokázala vyvolat úsměv i slzu. Z jeho dechu vzešel proud tónů, ostrých a hřejivých zároveň, které rozháněly stíny, jež se kolem něj plížily. Cítil, že v tu chvíli už není sám – jeho píseň byla odpovědí na dávné volání, které v něm nikdy skutečně neutichlo.

Na radnici, v prázdné kanceláři zalité světlem lampy, seděla archivářka. Po nocích hrávala na housle, aby zapomněla na studené šanony a osamělost dlouhých směn. Když ucítila ozvěnu saxofonu, věděla, že její melodie má moc – dokáže otevírat skryté dveře, nejen ty v archivech, ale i v myslích lidí a v zákrutách starého města. Srdce jí bušilo rychleji, protože poprvé měla pocit, že její hudba skutečně něco změní. Byla to pozvánka do boje, přestože ji naplňoval strach z neznámého.

A v jedné garáži v Porubě parta mladých punkerů, kteří hráli hlavně proto, aby přežili šeď každodennosti a necítili se zbyteční, zjistila, že jejich rachot umí rozbíjet ticho Bratrstva na kusy – a právě v tu chvíli, kdy jejich energie kulminovala v jednom divokém akordu, se v dálce ozval první tón saxofonu. Všichni na okamžik ztichli a v jejich očích se zablýskl nový cíl. Jejich hudba se spojila s melodiemi ve městě, aby společně roztrhly mlčení, které se nad Ostravou snášelo jako těžký závoj.

Hudba začala klíčit po celém městě – jako by Ostrava sama povstávala.

Kapitola X – První velká bitva v Hlubině

Podzemí bylo živé. Stěny se chvěly, jako by v žilách dolu stále proudilo žhavé uhlí. Tma nebyla obyčejná – byla hutná, mazlavá, a každé nadechnutí pálilo v plicích.

Danka šla první. Kytara na jejím rameni svítila rudými tóny, které se odrážely na mokrých stěnách. Každý tón byl malým majákem.

"Cítíte to?" zašeptal kovář. "Jak se to kolem nás dusí?"

"Jo," přikývl horník a sevřel kladivo. "Jsme v jejím hrdle. A oni vědí, že jsme tady."

Z temnoty se vynořily tvary – ne jeden poskok, ale desítky. Bytosti spletené z drátů, potrhaných kolejnic a kusů důlních strojů. Jejich těla skřípala, jako by se sama lámala, a jejich ruce se proměňovaly v kosy.

"Kosy nás vítají," zavrčel kovář. "Tak jim odpovězme."

Danka udeřila do strun. První riff zazněl jako siréna, zvuk se odrazil od šachet a udeřil do prvních nepřátel. Kov se ohýbal, jiskry se sypaly. Horník přiběhl vpřed a kladivo dopadlo jako hrom. kovář sevřel řetěz, který se proměnil v hudební smyčku, svazující útočníky.

Bitva zuřila. Tóny a údery se spojily, podzemí se proměnilo v koncert a zároveň v jatka.

Ale pak se stalo něco jiného. Nepřátelé se zastavili a jako jeden muž zvedli své kosy. Na okamžik se rozhostilo absolutní ticho.

A pak – prázdný tón.
Zvuk, který nebyl zvukem. Vlna, co se šířila šachtou a dusila všechny jiné tóny. Danku na okamžik ochromila. Struny kytary zasyčely, jako by se chtěly přetrhnout.

"To je jejich síla," vykřikl kovář přes dusivé ticho. "Hudba prázdna! Pokud nás pohltí, zůstane jen rez!"

Danka sevřela zuby. Srdce jí tlouklo jako sbíječka, v uších bubnoval stísněný strach. Ale pod strachem žhnul vzdor – žhavý uhlík odmítnutí. "Ne," vydechla do dusivého prázdna. "Hudba není prázdná."

Šachty se otřásly. Ticho praskalo, lámalo se na kusy. Bytosti Rezavých kos začaly křičet – jejich kosy se lámaly, těla se hroutila do hromad rzi.

Vložila trsátko z kolejnice na strunu a udeřila. Tentokrát ne sama – vyzvala družinu.

Prsty se jí třásly, když přiložila trsátko z kolejnice ke struně. Cvak! Metalová vlna. Zvedla hlavu. Oči družiny byly planoucí. Horník napnul svaly, ústa měl stažená, oči rozšířené. Strojník zadržel dech, rty měl sevřené jako šroub. Kovářův pohled byl tvrdý, odhodlaný. Spojila je mlčenlivá přísaha.

Horník udeřil do kovu – bum!
Kovář spoutal zvuk do řetězu – cink!

Danka přidala riff, který se prořezal tichem jako plamen. Společně vytvořili gegenriff – proti akord, který nedovolil prázdnu pohltit zvuk.

Proti akord se rozběhl – vichřice tónů, co rozsekala ticho. Prázdno zasyčelo jako pára pod tlakem, pokusilo se vklouznout pod kůži, ale zvuk je rozerval.

Šachty duněly. Náraz zvuku narážel do stěn – bum! Prásk! Ozvěny se rozlévaly jako rozlitá voda. Dance se zrychlil tep, krev jí hučela v uších. Celá družina se chvěla, tváře zkřivené v grimasách soustředění a neústupnosti. Oči jim planuly, dlaně svíraly nástroje – byli jedno tělo, jeden úder.

Ticho praskalo, lámalo se na šedé střepy. Křik Rezavých kos – drásavý, zoufalý – se rozlil šachtami jako rozprsknutá studená voda. Kovy se lámaly, kosy padaly k zemi, těla se hroutila do rezavých hromad. Prázdnota ustoupila, vytlačená vlnou živé hudby.

Když poslední padl, ticho se rozplynulo. Ale na konci chodby se otevřela dutina. Byla to obří síň, podpíraná rezavými sloupy, uprostřed níž stál oltář.

Na oltáři se tyčila socha – obří, zkřížené kosy z kovu, kolem nichž se vznášel popel. Ze sochy vycházelo šepotání, které nebylo možné přehlušit.

"Rezavá katedrála," zašeptal kovář, oči vytřeštěné. "Tohle je jen její první kaple… a přesto cítíte, je jak silná?"

Danka přikývla. Ruka na kytaře jí hořela. "Tak jestli tohle je jen začátek, čeká nás bouře. A musíme najít cestu do samotného srdce."

Kapitola XI – Oltář a ozvěny města

Když prach po boji dosedl, uprostřed šachty se zjevila síň, větší než cokoli, co kdy družina viděla. Sloupy byly celé z rezavých kolejnic, zkroucené jako kosti obrů. Uprostřed stál oltář. Na něm zkřížené kosy, které pulzovaly slabým, popelavým světlem.

"Tohle je jejich kaple," řekl kovář, oči mu planuly. "Jen fragment Katedrály. Ale moc cítíte, že?"

Danka kývla. Struny kytary se rozechvívaly samy od sebe. Přistoupila blíž a položila trsátko na jednu z kos. Ta se rozzářila a z oltáře se vynořil obraz: mapa Ostravy, protkána černými žilami, které se sbíhaly právě sem, do Hlubiny.

Pak zazněl hlas, syrový a prázdný:

"Každé město má své srdce. My kosíme jedno po druhém. Ostrava je první. A až padne, ticho se rozšíří jako mor."

Oltář začal vibrovat, socha se pohnula. Z kos se odlomily úlomky a proměnily se v tvory – drobné stínové kosce, kteří se rozběhli po síni.

"Past!" zakřičel horník.

Hudba se znovu rozezněla, struny Danky se rozzářily. Boj se rozhořel nanovo, ale tentokrát byl rychlý – nepřátelé byli slabší, jako stíny jejich skutečné síly. Přesto Danka cítila: každý úder kosy byl jako nůž do srdce města.

Nakonec udeřila posledním tónem, který roztříštil oltář na kusy. Popel se rozletěl, ale ještě předtím zanechal jasnou stopu: obraz obrovské stavby, hluboko pod městem. Rezavá katedrála čekala.

Nahoře – Ozvěny města

Zatímco dole zuřil boj, nahoře se Ostrava probouzela.

V Kunčicích starý saxofonista, který ještě před chvílí hrál jen do prázdné noci, pocítil, jak jeho tóny rozhánějí temné mlhy. Lidé se kolem zastavovali a přidávali se zpěvem.
V Porubě parta punkerů sešlápla pedály svých kytar, jejich hluk rozmetal skupinu stínů, co se snažila vlézt do panelákových sklepů.
Na radnici archivářka zahrála na své housle melodii, která otevřela dveře do skrytých komnat, plných starých plánů města – plánů, které mohly odhalit cestu k Rezavým kosám.

Hudba se šířila a z Danky se stala jiskra. Ostrava se probouzela. Každý tón, každá píseň, každý řev se stával zbraní.

Danka dole cítila, že není sama. Struny její kytary se sladily s tóny, které zněly nahoře ve městě. Saxofon, housle, kytary, hluk punku – všechno to pulzovalo skrz podzemí, jako kdyby celé město hrálo spolu s ní.

"Slyšíte to?" usmála se, pot jí stékal po tváři. "Ostrava hraje."

Horník se pousmál a pozvedl kladivo. "Pak kosy ať se třesou. Protože teď už nebojujeme jen my. Teď povstalo celé město."

Kapitola XII – Dva fronty, jedna hudba

V podzemí

Oltář byl v troskách, ale šachty se dál chvěly. Danka a družina věděli, že to nebyl konec – pořád byli na začátku. Hlubina zněla, jako by v ní někdo natahoval obří strunu, která brzy praskne.

"Jdeme dál," rozhodla Danka, přehodila kytaru přes rameno a vykročila do další chodby.

Na konci se otevřela obrovská dutina – síň tak vysoká, že stropy mizely v temnotě. Po jejích stěnách visely stovky kos, zavěšených jako varhanní píšťaly. A najednou – ticho. Tak hluboké, že i vlastní srdce se zdálo příliš hlučné.

Pak kosy začaly zpívat. Ne hlasem, ale kovovým tónem, který sekal vzduch. Znělo to jako symfonie smrti. Bylo jich příliš.

"Tohle sami nezastavíme," vydechl strojník.

Danka sevřela kytaru a zavřela oči. "Ne sami. Ale poslouchejte…"

Nahoře

V Porubě právě duněl koncert. Punková kapela hrála na parkovišti, jejich kytary vyřvávaly riffy, které rozbíjely přicházející vlny stínů. Lidé se k nim přidávali, dupali, tleskali, křičeli refrény. Každý zvuk se měnil v zbraň.

Na radnici archivářka spustila houslovou sonátu. Každý tah smyčce odemykal další dveře. V hlubokém sklepení objevila mapu, která ukazovala podzemní chodby – skryté cesty vedoucí k srdci Rezavé katedrály.

A na haldě v Kunčicích saxofonista zahrál tak silný tón, že roztříštil stínové tvory na kusy prachu. Jeho hudba se nesla vzduchem jako maják.

Danka v podzemí otevřela oči. Struny její kytary se samy sladily s rytmem punku, s tóny houslí, s dechem saxofonu. Celé město hrálo s ní.

"Teď!" vykřikla a udeřila do strun.

Riff se spojil s hlukem nahoře. Kosy na stěnách zavibrovaly, jejich smrtící tóny se začaly lámat. Každý akord shora byl jako úder kladiva, každá nota z houslí jako šíp. Saxofon prorážel ticho a punk držel rytmus.

Rezavé kosy zařvaly – stovky kos se začaly lámat a padat ze stěn. Dutina se otřásla, stropy praskaly.

Horník zvedl kladivo a dorazil jednu z kos. "Cítíte to? Nejsme sami! Ostrava stojí s námi!"

Nakonec Danka zahrála poslední akord – hluboký, čistý, plný celé síly města. Ticho prasklo jako sklo. Síň se rozpadla, kosy se změnily v prach, který padal k zemi.

Bylo vyhráno – prozatím. Ale všichni cítili, že se blíží něco většího.

Protože z prasklin pod nimi se ozval dunivý hlas, temnější než vše, co dosud slyšeli:

"Hrajte, jak chcete. Ale v srdci katedrály čeká Sběratel ticha. A jeho kosa neseká těla – seká duše."

Kapitola XIII – Spojenci města

Saxofonista z Kunčic

Na haldě v Kunčicích stál starý saxofonista, jemuž kdysi říkali "Ostravský Miles". Po desetiletí hrál jen do hospodského hluku, zapomenutý, unavený. Ale dnes v noci, když nadechl a vyfoukl první tón, jako by znovu omládl.

Zvuk jeho saxofonu nebyl jen jazz – byl to řev hutí, šum vlaků a dech celého Ostravska. Tóny se lámaly v mlze a měnily ji ve zlaté proudy, které rozháněly stíny. Lidé, co se k němu seběhli, si klekali, plakali, a pak vstávali s pěstmi zdviženými k obloze.

"Hraj, dědku!" křičeli mladí. "Je to naše hymna!"

A on hrál – do posledního dechu.

Archivářka z radnice

Pod radnicí v Ostravě ležely dlouhé chodby, plné zaprášených plánů, zapomenutých dokumentů a map. Archivářka, která roky tiše seděla mezi šanony, náhle zjistila, že její housle nejsou jen nástroj, ale klíč.

Každý tah smyčce otevíral další komnatu. A v té nejhlubší našla svazek starých plánů z 19. století. Na nich – neznámé tunely, zakreslené rudou tuší, vedoucí až pod řeku.

"Tohle musím doručit," zašeptala, sevřela mapu a housle a vydala se na cestu, ačkoliv slyšela kroky stínů, co ji pronásledovaly.

Punkeři z Poruby

Na parkovišti mezi paneláky v Porubě zuřila improvizovaná bitva. Kapela "Rezaví psi" hrála tak hlasitě, až praskaly okenní tabule. Bubeník mlátil do soupravy, kytarista skřípal struny, zpěvák řval do mikrofonu, který byl zapojený do ukradené elektrocentrály.

Proti nim se valila vlna stínů, kosy nad hlavou. Ale každý refrén – "NIC NÁS NEZASTAVÍ!" – je odrážel zpátky. Panelákoví sousedi se k nim přidávali, bouchali do zábradlí, dupali na balkonech. Celé sídliště dunělo.

"My nejsme vojáci," řekl zpěvák a plivl krev. "Jsme punkáči z Ostravy. A to stačí."

Továrníci a dělníci

V jedné staré továrně se mezitím probudila jiná síla. Skupina bývalých dělníků našla zapomenuté kovadliny a nástroje. Když udeřili kladivy, ozýval se rytmus tak hutný, že se sám měnil v bubnování, odrážející stíny zpět.

Starý mistr jim velel: "Když jsme dokázali kovat železo, dokážeme teď kovat i odpor!"

A s každým úderem se v srdci továrny rodil nový chorál.

Spojení

Danka hluboko dole cítila, jak se všechny tyto tóny spojují s jejími. Punk z Poruby jí dodával vztek, housle archivářky ukazovaly cestu, saxofonista držel dech celého města a kladiva dělníků dávala rytmus.

"Ostrava stojí," vydechla.

Horník se zasmál a zvedl kladivo. "Pak jdeme dál. A přímo do jejich srdce."

Kapitola XIV – Cesta do srdce

Když spojenci zpevnili obranu nahoře, Danka, horník a kovář sestupovali do chodeb. Archivářka našla v mapách přímý tunel z Radnice do hlubin, aby je doběhla co nejdřív a předala jim mapu. Starou a potrhanou, kde se rudou tuší vinuly linie tunelů pod řekou.

"Výborně!" řekla Danka "Ale je to tu nebezpečné, musíš se, co nejrychleji vrátit zpět."

Archivářku ani nenapadlo zůstat dole déle, než musela a rychle se vrátila nahoru.

Vzduch dole byl těžký, vlhký a voněl po rzi a oleji. Když šlápli do kaluže, hladina se rozvlnila jako černé zrcadlo. Ze stropu kapala voda, ale kapky měly kovový zvuk – jako kdyby padaly na struny neviditelného nástroje.

"Jsme blíž," šeptl kovář.

A skutečně – stíny na stěnách se začaly chvět, jako by je někdo pozoroval.

Chodby se větvily do spletitých katakomb. Všude rezavé žebříky, potrhané kabely, návěstidla obrácená k zemi. Občas cosi zašramotilo – stín, co se rozběhl a zmizel, než jej stihli zasáhnout.

Danka sevřela kytaru. Trsátko se lehce zahřálo, struny zavibrovaly. "Slyšíte?" zeptala se.

Horník přikývl. "Hlas. Volá nás."

Byl to šepot – šeptající proud slov bez melodie, ale s rytmem. Připomínal skřípění, které se rodí mezi pražci, když vlak zpomalí. A čím víc k němu šli, tím těžší byly jejich kroky.

Najednou se nad nimi otevřela obrovská síň. Ze stropu visely stovky zvonů, kdysi odlité z hutní oceli, dnes pokryté rzí. Každý se pohupoval, i když vzduch stál.

"Nedotýkat," varoval kovář.

Ale když přešli, první zvon se rozechvěl. Ozval se hluboký tón a v tu chvíli se spustila lavina – všechny zvony se rozkymácely a začaly burácet. Zvuk byl tak silný, že se jim lámaly kolena, z uší tekla krev.

Danka sevřela kytaru a brnkla. Proti zvonům postavila vlastní akord – hutný, mocný, tak silný, že některé menší zvony praskly. Horník tloukl kladivem o podlahu, kovář přidával jiskry. Společně vytvořili proti-rytmy, až se síň uklidnila.

Za síní čekal koridor, kde nebyl slyšet ani jejich dech. Ani kroky, ani tlukot srdce. Jen čirá prázdnota.

"Tohle je jeho zóna," řekl kovář. "Sběratel ticha."

Když Danka brnkla, kytara vydala tón – ale ten okamžitě zhasl, pohlcený. Bylo to, jako by někdo vysál vzduch i samotný zvuk.

Kráčeli dál, dusili se neviditelným tichem, které jim drtilo lebky. Každý krok byl těžší než předchozí, jako by jim někdo vysával sílu.

"Musíme vydržet," šeptla Danka, ačkoliv i šepot byl okamžitě pryč.

Rezavá katedrála

A pak – rozestoupily se stěny a před nimi se otevřela Katedrála. Obrovský prostor, kde rezavé oblouky nahrazovaly klenby a místo oltáře stál trůn ze zborcených kolejnic.

Na trůně seděl Sběratel ticha.

Byl vysoký, zahalený v cárech kovového hávu, obličej mu chyběl – místo něj jen prázdná maska, která se leskla chladnou, nevyslovenou hrozbou. Vzduch kolem něj ztěžkl a každý v jeho blízkosti cítil tíhu neviditelného strachu, který svíral hrdlo a zpomaloval myšlenky. V rukou držel kosu, jejíž ostří nebylo z kovu, ale z čirého prázdna – kdekoliv se pohnula, zanikal zvuk i barva, jako by tam ticho polykalo světlo a šířilo se prostorem jako mrazivý vítr.

A kolem něj stáli Rezavé kosy – jeho věrní, stínové postavy s nástroji proměněnými v zbraně.

"Tak jste přišli," zazněl hlas přímo v jejich hlavách. "Ale tady zvuk umírá. A s ním i vy."

Danka sevřela kytaru, struny vibrovaly naposledy, než je sevřela vlna ticha.

Kapitola XV – V srdci katedrály

Ticho bylo hmatatelné. Nebylo to prázdno, ale hmota, která se lepila na kůži, plazila se do uší a do hrdla. Danka cítila, že se jí zastavuje dech – ne proto, že by neměla vzduch, ale proto, že plíce odmítaly poslouchat.

Horník stál vedle ní, ruce měl sevřené kolem kladiva, ale oči už ztrácely ostrost. Kovář kousal do rtu, krev mu tekla po bradě, ale žádný zvuk nevyšel z jeho hrdla.

Sběratel ticha na trůně ani nemusel pohnout prstem. Jeho pouhá přítomnost drtila hudbu v samotném zárodku.

Rezavé kosy stály v kruhu kolem sálu. Měli obličeje zakryté maskami ze železných šrotů, v rukou drželi kosy, jejichž ostří bylo zčernalé. A přestože se nehýbali, zdálo se, že se k nim kruh pomalu přibližuje, stahuje prostor.

Danka ucítila, jak se jí struny na kytaře chvějí – ne hraním, ale strachem.

Nebyla to bitva navenek, ale uvnitř. Každý z nich bojoval se vzpomínkami, které se jim začaly vracet v těch nejtěžších podobách.

Horník znovu slyšel poslední slova kamaráda, který zůstal uvězněný v závalu – a nemohl mu pomoci.

Kovář cítil, jak mu mezi prsty praská železo, jak selhává v práci, kde nikdy neměl selhat.

Danka slyšela hlas matky, zpívající u šicího stroje – ale teď se její hlas měnil v šum, až zmizel docela. Zbylo jen prázdno.

"Tohle je jeho moc," uvědomila si. "Bere nám to, co nás drží."

Sběratel ticha se naklonil. Masku měl prázdnou, ale přesto z ní vycházelo cosi, co bylo horší než pohled. Byla to prázdnota. A ta prázdnota se zaměřila na Danku.

V té chvíli si uvědomila, že pokud neudrží svou hudbu uvnitř sebe, zvnějšku se jí nedočká nikdy.

Ale jak hrát, když každý tón okamžitě zmizí?

Horník se zhroutil na kolena. Kovář padl na jednu ruku a z očí mu tekly slzy, které nikdo neslyšel dopadnout na zem.

Danka klečela, kytara v rukou, ticho jí tlačilo na hrudník jako tisíce tun kamene.

A přesto – uvnitř sebe slyšela rytmus. Slabý, rozechvělý, ale skutečný.

Kapitola XV – V srdci katedrály (pokračování)

Ticho se stávalo nesnesitelným. Bylo jako tlaková komora, která jim drtila srdce. Horník se třásl, zuby zatnuté, ale koutkem úst mu tekla krev. Kovář měl ruce sevřené tak pevně, až mu praskaly klouby, ale nedokázal zvednout hlavu.

Danka klečela, čelo opřené o kytaru, a v jejím nitru zuřil boj. Všechno, co kdy slyšela, bylo pryč – žádné tóny, žádné melodie, jen prázdnota.

Ale v té prázdnotě se cosi zachvělo. Vzpomínka.

Byla malá holka na pískovišti, kde na obzoru trčely komíny. Vzduch byl těžký, ale ona slyšela rytmus, který nikdo jiný neslyšel – hukot strojů, který se měnil v bubnování. A pak matčin hlas, tichý refrén u šicího stroje.

"Hudba je v tobě," jako by jí matka pošeptala. "Nikdy ti ji nevezmou."

Danka sevřela trsátko. Struny byly studené, skoro mrtvé, ale ona věděla, že musí hrát – i kdyby jen pro sebe.

Začala pomalu – jen myšlenkou, ne rukama. V hlavě slyšela první akord, čistý, pevný. Pak druhý. Její dech se srovnal, tělo se zpevnilo.

Ticho se jí snažilo vzít i to, ale ona ho držela, jako když horník drží poslední paprsek světla v dole.

Pak přejela strunou. Zvuk se rozlil do její hlavy, ale okamžitě se ztratil. V katedrále nebylo slyšet nic.

Jenže uvnitř – uvnitř to znělo dál. A to stačilo.

Danka udeřila do strun s ještě větší silou, celé její tělo se napjalo. Struny kytary se rozzářily rudým světlem, jako by se proměnily v žhavé železo. Na okamžik se zdálo, že ticho povolilo – ale zem se zachvěla a objevila se v ní jemná, sotva patrná prasklina.

V tu chvíli si Danka uvědomila, že narušila něco dávno zapomenutého. Rezavé kosy kolem se pohnuly, zneklidněné nečekaným tónem, kosy zacinkaly o železitou podlahu. Vzduch byl najednou nabitý očekáváním – ten zvuk, drobný a sotva slyšitelný, opravdu zazněl.

Tón její kytary vystoupil z nicoty, ne jako vítězný pokřik, ale spíš jako první nadechnutí po dlouhém topení. Horník prudce zvedl hlavu, v očích mu znovu vzplál oheň. Kovář sevřel ruce pevněji, připravený čelit dalšímu střetu.

Danka věděla: první trhlina je tady.

Kapitola XVI – Střet v katedrále

Zvuk z kytary se rozezvučel sálem a roztříštil dokonalé ticho. Bylo to jen pár vteřin, ale v nich se kosy daly do pohybu.

Kolem dokola sálu se zvedly postavy s rezavými kosami. Jejich kroky byly beze zvuku, ale zanechávaly za sebou stopy v železité podlaze. Masky jim zářily rudými prasklinami, jako by v nich doutnalo cosi víc než hněv – cosi, co se chtělo živit.

Horník se postavil vedle Danky, kladivo pevně v rukou. "Tak pojďte, vy zatracení."

Kovář se zasmál, i když krev mu stékala po bradě. "Ukážeme jim rytmus."

Bratrstvo udeřilo v dokonalé synchronii. Kosa dopadla na podlahu – a z ní se šířila vlna ticha, která chtěla pohltit vše.

Danka brnkla a odpověděla power chordem. Zvuk narazil do stěny ticha a na okamžik ji prorazil. Jiskry létaly, jako kdyby akord a vlna byly skutečné čepele.

Horník udeřil kladivem do rezavého sloupu – ozval se temný úder, který rozrazil první dvojici kos. Jejich masky popraskaly a z prázdnoty, která z nich unikla, se ozval šepot, co rychle zmizel.

Kovář vytáhl řetězy z kovových not, které se mu kroutily kolem rukou. Vrhal je jako biče, zachytával kosy a stahoval je k zemi. Ale pokaždé, když se maska rozbila, prázdnota z ní uniklá se snažila sevřít jeho ruce.

"Drž to!" křičela Danka, i když nevěděla, jestli ji slyší.

Ona sama hrála riffy, každý úder do strun byl jako sek s mečem. Stínové postavy se k ní tlačily, jejich kosy sekaly vzduch, až se katedrála chvěla.

Hudba a rytmus se začaly spojovat. Horníkova kladiva udávala beat, kovářovy řetězy tvořily basovou linku, a kytara k tomu přidávala riffy. Byla to syrová, industriální hudba – a každá nota měla sílu.

Rezavé kosy se začaly lámat. Jeden po druhém padali, jejich kosy se měnily v prach, masky praskaly a mizely.

Ale s každým pádem se Sběratel ticha napřímil na trůně. Z jeho masky vyzařovala větší síla. A prasklina, kterou Danka otevřela, se začala znovu zavírat.

Když už byli skoro u konce, jeden z bratří prorazil obranu. Kosa švihla a zasáhla kováře do ramene. Ten vykřikl – a zvuk nezmizel. V katedrále se poprvé ozval lidský hlas, skutečný křik.

"Teď, Danka!" zařval, i když se mu podlamovala kolena. "Dokonči to!"

Danka sevřela kytaru oběma rukama. Vztek, bolest i vzpomínky se slily do jediného pohybu. Udeřila do všech strun najednou. Zvuk nebyl krásný – byl to syrový řev, exploze kovu a ohně.

Vlna se rozlila sálem, masky bratří praskly všechny naráz. Z jejich těl se vyvalily prázdné stíny a zmizely v podlaze.

Rezavé kosy byly zlomeny.

Ale Sběratel ticha se pomalu zvedal ze svého trůnu. Jeho kosa se rozžhavila prázdnotou a katedrála se zatřásla.

"Hudba…" pronesl beze slov, "…bude umlčena navždy."

Kapitola XVII – Duel v srdci

Katedrála se ještě třásla dozvuky akordu, který zničil Rezavé kosy. Jejich masky se rozpadly v prach, kosy se změnily v zčernalé stíny a zanikly v podlaze. Na okamžik se zdálo, že nastalo ticho – ale jiné, přirozenější.

Horník se opíral o kladivo, dech měl trhaný. "To… to nebyla obyčejná bitva."

Kovář se zhroutil na kolena. Jeho rameno bylo rozťato ránou kosy, krev mu stékala po hrudi. Danka k němu okamžitě klekla.

"Drž se, slyšíš?" řekla mu, i když nevěděla, zda ji v téhle katedrále někdo opravdu slyší.

Kovář se pousmál. "Já už svoje zahrál. Teď jsi na tahu ty."

Jeho oči zůstávaly tvrdé, i když víčka těžkla.

Ze stínu trůnu se zvedla postava. Sběratel ticha. Jeho stín se táhl po podlaze jako proud oleje, maska bez očí zářila chladným světlem. V ruce sevřel kosu z prázdna – ostří, které nebylo ani kovem, ani stínem, ale nicotou.

Každý jeho krok vibroval katedrálou, i když nevydal žádný zvuk.

"Rezavé kosy byly jen šepot," pronesl přímo do jejich myslí. "Já jsem mlčení samotné."

Horník, i když sotva stál, udeřil kladivem o podlahu. Tentokrát se ozval zvuk – slabý, ale skutečný. "Nejsi mlčení," vypravil ze sebe. "Jsme tu my. A dokud hrajeme, nikdy nebudeš úplný."

Danka se postavila, kytaru pevně v rukou. Struny se ještě třásly ozvěnou posledního akordu. Byla vyčerpaná, prsty rozedřené do krve, ale cítila, že tohle je chvíle, na kterou ji vedly všechny riffy, všechny jizvy.

Sběratel máchl kosou. Vlna nicoty se rozlila sálem a všechno, čeho se dotkla, přestalo existovat – barva ze stěn, šum vzduchu, i tep vlastního srdce.

Danka udeřila akordem. Zvuk se setkal s nicotou a prasklina, kterou předtím otevřela, se znovu rozevřela. Jiskry vyletěly, jako kdyby se střetly dva světy.

Horník přidal svůj úder, kovář, ač poraněný, sevřel ještě jednou své řetězy a svázal kus prázdnoty. Ale věděli, že tenhle boj je hlavně Danky.

Kosa a kytara. Ticho a zvuk. Každý její riff byl protiúderem, každý jeho krok novou vlnou nicoty. Když brnkla tremolo, šlehl světelný bič. Když udeřila do power chordu, zvedla se vlna ohně a kovu.

Sběratel však odpovídal prázdnotou, která pohlcovala všechno – tóny mizely, světlo se lámalo, i jejich dech se ztrácel.

Byl to tanec, v němž každá chyba znamenala konec.

Danka ucítila, že prsty už sotva poslouchají. Ale pak si vzpomněla na noc, kdy poprvé slyšela metal v prachu kotelny.

Hudba není jen zvuk. Je to paměť. Je to duše.

A to Sběratel vzít nedokáže.

Sevřela trsátko z kolejnice a udeřila naplno. Struny vybuchly rudým světlem, které vytrysklo vysoko ke klenbě. Tón nezmizel. Tentokrát zůstal – a rostl.

Sběratel poprvé ucouvl. Jeho maska zapraskala.

Bylo jasné, že duel ještě neskončil – ale poprvé se zdálo, že ticho může být poraženo.

Kapitola XVIII – Tanec ticha a plamene

Sběratel pozvedl kosu a máchl napříč sálem. Vlna nicoty se přelila jako příliv – podlaha, na které stáli, se změnila v prázdné bílé nic.

Danka skočila do strany a udeřila do strun – rychlé tremolo. Tóny se jako roj střel vyřítily vpřed a narazily do nicoty. Chvíli syčely, než se rozpadly, ale vytvořily koridor, kudy mohla proběhnout.

Sběratel sevřel ruku v pěst. Všechna světla v katedrále zhasla, dokonce i jiskry v kovu kolem. Byla absolutní tma.

"Hudba je jen iluze," ozvalo se v jejich hlavách. "A iluze se dají spálit."

Danka zavřela oči a přejela přes struny harmonickým tónem. Ten zvuk byl křišťálově čistý a rozsvítil se jako drobný plamínek. Jeden, pak další. Katedrála se znovu rozjasnila drobnými body světla – jako hvězdy na stropě.

Horník zvolal: "Drž to! Ještě trochu a prorazíš!"

Sběratel udeřil kosou přímo k ní. Ostří prázdna proletělo vzduchem a málem se jí dotklo. Danka zvedla kytaru – kov se setkal s nicotou. Tělem jí projela bolest, jako kdyby jí mizely vzpomínky. Na okamžik zapomněla tvář vlastní matky.

Zakřičela – a to nebyl strach, to byl scream, syrový vokál. Zvuk se zhmotnil, strhl masku Sběrateli z ramene a odhalil pod ní temnou trhlinu, ze které se ozýval chór tisíců umlčených hlasů.

Sběratel se napřímil, kosu zabodl do země. Celá katedrála se začala bortit do sebe – stěny mizely, sloupy se měnily v šedou mlhu. Chtěl pohltit všechno najednou.

Horník a Kovář padli na kolena, oba vyčerpaní, ale jejich nástroje ještě vydaly poslední zvuk. Kladivo zadunělo, řetězy zazvonily. Nebylo to moc, ale vytvořili rytmus, o který se mohla Danka opřít.

"To je moje holka," zachraptěl Kovář.

Danka cítila, že už sotva stojí. Struny byly rozpálené, prsty krvavé. Ale v sobě našla poslední vzpomínku – na noc, kdy slyšela první koncert, když se Ostrava třásla basy a ona věděla, že hudba je víc než zábava. Je to zbraň.

Položila ruku na hmatník a udeřila nejsilnější power chord svého života. Zvuk se roztrhl na tři proudy:

• první vlna prorazila nicotu před ní,
• druhá udeřila přímo do Sběratele,
• třetí rozléhala se celou katedrálou, jako by znovu vzkřísila město.

Sběratel zařval – poprvé sám, bez myšlenek. Jeho maska praskla, kusy padaly na zem jako střepy z ledu.

Ale on stále stál. Kosa se třásla, prázdnota z něj tryskala, ale teď už v ní nebyla jistota. Teď se třásla strachem.

Danka zvedla kytaru ještě jednou. "Tohle je pro všechny, co jsi umlčel."

Kapitola XIX – Poslední dech ticha

Maska Sběratele se rozpadala na tisíce ledových střepů, které narážely na kamennou podlahu s dutým, chladně znějícím cinknutím – přesně jako víčka rakví dopadající v šachtě hluboko pod zemí. Sběratel stál uprostřed trosek, jeho tělo se vlnilo, křivilo, rozmazávalo, jako by byl stín vržený do plamenů. Tam, kde dřív byla pevná silueta, zela teď trhající se temnota, ale právě z ní začalo klíčit něco nového a hrozivého, jako když v dole praskne výdřeva a do tmy začne vtékat voda.

Kosa se v jeho třesoucích prstech rozpadla na prach, z čepele vyšlehl rychlý vír, který se zkroutil do zuřivé spirály. Ta temnota byla hmatatelná – vinula se jako černý dým, vtahovala vzduch i světlo, podlaha pod Dankou praskala v ostré, rozeklané úlomky, sloupy se rozplývaly v temném víru, ztrácely pevnost jako koleje v letní výhni, když se na ně šíří požár. Z hvězd, které Danka vyhrála ze strun, zůstávaly jen záblesky, rychle pohlcované černým středem, který nabýval na síle.

Horník i Kovář zmizeli v lavině stínů, jejich křik zhasl, pohlcen duněním prázdna. Danka cítila, jak se jí vír opírá o tělo, stahuje ji hlouběji, dech jí vyrážel jako při prvním sestupu do šachty – dusivý, těžký, plný prachu. Struny kytary se třásly v jejím náručí, ale nevydávaly už žádný zvuk; jen její prsty klouzaly po hmatníku, jako by hrála na kus chladného železa.

A v tom absolutním tichu se ozval hlas – ne zvukem, ale vzpomínkou, která bodla přímo do srdce: "Danko…" Zaznělo to jako vzdálené zahoukání sirény, když se odněkud z haly nese hlas jejího otce, šeptajícího jí kdysi do ucha, že se vrátí ze šichty, nebo matky, která zpívala "Stojí hruška v širém poli", aby přehlušila rachot šicího stroje. Byly to ozvěny, které chtěl Sběratel navždy pohltit.

Teď už ji nelámal silou, ale vzpomínkami. Ve víru se objevovaly tváře – sousedé z Nové Vsi, rozesmátí kamarádi ze šachty, co s ní večer zpívali "Ostravo, Ostravo, město horníků", i matka s očima plnýma únavy. Všechny ruce natažené, ústa němá, prosící o vysvobození.

"Vzdej se," zasyčelo to z černého středu, tiché a neúprosné. "Hrála jsi dost. Stačí pustit trsátko." Cítila, jak jí kovová špička klouže z dlaně, krev slepená s potem stéká po prstech – a na okamžik si přála, aby ten tlak polevil, aby ta bolest konečně skončila.

Ale v tom prázdnu, pod tichem a bolestí, znělo něco dál. Ne tón, ne akord, ale rytmus – kladivo srdce, krok horníka v šachtě, vzdor všech těch, co tady žili a zpívali, i když nebylo co. "Hudba je v tobě," připomněl jí matčin hlas, tichý, ale pevný jako ocelový lanový most přes Ostravici.

Danka znovu sevřela trsátko, až rozedrané prsty zabolely. S posledním zbytkem sil udeřila do strun. Jako když povolí hráz na Odře, zvuk vybuchl – ne jednoduchý akord, ale koncert celého města: po pecích se roznáší řev písně, hučí hutě, hřmí bicí hornických sborů, z dálky zní šepot řeky Ostravice a pod tím vším tepou kroky těch, kteří tady nikdy nezapomněli zpívat. Každý tón byl vzpomínka, každý úder vzdor, každá ozvěna slib, že Ostrava neumírá potichu.

Sběratel zařval, jeho tělo se roztrhalo na cáry, vír se rozpadl jako stržený most nad řekou. Zůstala po něm trhlina plná hlasů, které se jako hejno ptáků vymrštily zpět do světa. Sál se otřásl v základech, z prázdna začal vyrůstat nový zvuk, jasný a silný. Katedrála už nebyla chrámem ticha, ale místem, kde každý kámen vibroval hudbou, která patřila městu.

Sběratel padal na kolena, jeho roztavená maska se vpíjela do podlahy, tělo se rozpadalo v cáry prachu. Z jeho středu se však ještě šířil poslední stín – temný šepot, který hledal skulinu mezi kameny, aby přežil alespoň v ozvěně.

Kapitola XX – Šepot za hranou

Sběratel klesl na kolena. Jeho tělo praskalo, rozpadalo se v cáry prachu, masky padaly jako kůra z vyhořelého stromu. Z jeho útrob se řinuly hlasy – tisíce vzkřiků, výdechů, útržků písní, které se konečně vracely zpět do ozvěn světa. Někteří plakali, jiní zpívali; většina však jen tiše vydechla úlevu, jako horníci, co přežili zával. Danka lapala po dechu. V hrdle měla sucho, v nose pach spálené oceli a uhelného prachu po výbuchu. Struny kytary pod jejími prsty ještě žhnuly, ale každá další vteřina je zchlazovala, až zůstávaly jen planoucí šrámy v dlaních. Cítila únavu – tíhu, která zalézala do kostí jako šachta, když do ní padá tma po šichtě.

A pak přišel šepot.

Nebyl to hlas Sběratele. Šel z podlahy, z rezavých zdí, z puklin v samotných základech katedrály. Bylo to hlubší, starší, syčelo to jak pára unikající z potrubí v dole. "Osvobodila jsi hlasy… ale probudila jsi mě."

Katedrála se zachvěla. Kameny praskaly. Ornamenty se kroutily. Všude kolem řinčel kov. Kříže padaly, vitrážové střepy létaly jako šrapnely, a z nich rostly nové tvary – kovové kosti, oblouky, co se škrábaly k nebi. Uprostřed – žár. Srdce z kovu. Každý úder byl jako rána kladivem do lebky.

Horník a Kovář, sotva schopní stát, sledovali, jak se katedrála mění v monstrum: stroj, žaludek, železný labyrint. Prolínal se v ní svět živých i dávno zapomenutých. Danka ucítila, jak jí po zádech stéká pot – hustý, těžký, smíchaný s popelem a výčitkou.

"Tohle nebyl on," ozval se Kovář. Oči měl vytřeštěné, hlas zlomený. "On byl jen hlídač… klíčník."

Propast se otevřela jako huba starého těžního stroje. Z jejího dna vystřelil rudý žár. Tepalo tam něco obrovského, kovové srdce, v jehož útrobách se mísil šum zpěvu s rytmem zpracovaného kovu. Každý úder rozvibroval prostor, krev v žilách bubnovala až na prsty. Danka cítila, jak ji to vtahuje dovnitř. Vzduch kolem byl hutný – dýchat ho bylo jako polykat uhelný prach po výbuchu, který skřípe mezi zuby i myšlenkami.

"Já jsem REZ. Já jsem hlodání, které se nikdy nezastaví. A ty, dívko s kytarou, jsi jen jiskra v mé kovárně."

Kovář padl na kolena, Horník se dusil kašlem. Danka tiskla kytaru k tělu, ale tentokrát cítila pochyby, které pálily hlouběji než prach. V uších jí zněla slova otce: "Hudba nás drží nad vodou." Ale co když tentokrát ani píseň nestačí? Co když není dost silná, aby překřičela celý ten šum, co rozežírá všechno kolem?

Tohle nebyl protivník jako Sběratel. Nebyl to monolit, co se dá roztříštit. Byla to síť, proudění, nemoc železa a kamene, která prožírá město a všechny jeho vzpomínky.

A přesto, v tom rachotu, v pulzu srdce katedrály, ucítila cosi povědomého. Rytmus. Pomalejší, těžký, hutný. Jako když padá uhlí na dopravník, jako když kladivo buší do kovadliny. Před očima jí probleskla vzpomínka – otec s rozpraskanýma rukama, co ji učil, že i bolest může znít jako hudba, když víš, jak naslouchat.

Kapitola XXI – Cesta do srdce

Po pádu Sběratele se katedrála nezhroutila – naopak, jako by ožila v nějakém podivném, nervózním dechu. Chodby se začaly samy posouvat, stěny se natahovaly a svíraly, pulzovaly jako plíce v křeči. Kovové vitráže skládaly nové obrazy, rez na nich stékala hustě jako krev. Danka cítila zvláštní napětí, jako by každý kámen sledoval jejich kroky.

Každý krok byl nejistý. Pod nohama se jim podlaha drolila, jako by se pohybovali po tenkém, zmrzlém ledu, který kdykoli může prasknout. Sloupy zpívaly hlubokým hučením, až to rezonovalo v kostech. Horník zaklel: "Tohle není žádná svatyně. Je to žaludek." Danka se na něj podívala, v očích směs strachu a nečekané odvahy. "Ne," opravila ho tiše. "Je to stroj. A my jsme v něm ozubená kolečka."

Prošli obloukem, kde kdysi býval oltář, a ocitli se v chodbě plné ozvěn. Každý zvuk se jim vracel desetkrát silnější – kroky duněly jako bubny, šepot se vracel jako řev. Brzy začaly ozvěny žít vlastním životem. Když Horník zakašlal, vrátil se smích, který mu připomněl vlastní nejistotu. Kovář vydechl a ozvěna zněla jako vzlyk, odhalující jeho skryté obavy. Danka přejela nehtem po struně – odpověděl jí falešný orchestr kytar, disharmonický, posměšný. Na okamžik jí hlavou proběhla myšlenka, zda jejich hudba může vůbec obstát v tak krutém prostoru.

"Jsou to jen stíny," sykl Kovář, ale v jeho hlase zazněl strach. Danka cítila, jak jí srdce buší až v krku – strach se mísil s odhodláním, které ji nutilo jít dál. Přitiskla trsátko pevněji do dlaně, snažila se držet rytmus svého dechu, aby se nenechala zlomit. Její myšlenky se stáčely k otci: Hudba nás drží nad vodou. Ale tady, v katedrále, mělo vše jinou váhu.

Chodba skončila náhle – před nimi se otevřela obrovská propast, v jejímž dně bublala rez jako tekutý kov. Pach byl štiplavý, dusivý, Danka cítila, jak jí v nose pálí a v hlavě se roztahují pochybnosti. Přes propast se klikatil úzký most z rezavých traverz. "Jestli tohle spadne…" zavrčel Horník a jeho pohled sklouzl k Dance. Danka zadržela dech, prsty jí ztuhly na hmatníku – most pod ní se chvěl jako struna připravená prasknout. Každý krok byl věčnost. "Tak hraj, jako bys po něm tančil," řekla nakonec, hlas jí zněl tiše, ale pevně.

Vydali se vpřed. Každý krok rozechvěl traverzy, ty zněly jako struny pod neklidným napětím. Ale nebyla to jejich hudba – byla to hudba katedrály, falešná, krutá, posměšná. Danka sevřela kytaru a zahrála jednoduchý, pomalý riff, v její hlavě zvonila slova: Drž rytmus, jinak tě pohltí. Struny mostu na okamžik sladily tón s její melodií – a propast pod nimi utichla. Každý další krok ji stál sílu, nervy, ale most nakonec ustoupil jejich hudbě. Takto, krok po kroku, přehrávala most, aby jim dovolil přejít.

Na druhé straně je čekal sál. Strop se ztrácel v temnotě, ale z něj visely stovky postav. Nebyli to lidé, ale stíny, které se houpaly na strunách natažených jako šibenice. Každý visel s nástrojem v ruce – zkroucená trubka, zlomený buben, prasklá basa. Danka si všimla, jak Horník sevřel pěsti, Kovář se zarazil na místě, v očích mu zableskla panika. Sama cítila, jak se jí rozbušilo srdce: tlak okolí ji dusil, ale zároveň v ní rostla zuřivá vůle něco změnit.

Kapitola XXII – Strážci Srdce

Chodba je pohltila do kruhového sálu, kde vzduch visel jako těžká deka, dusil každý nádech a voněl po spáleném kovu, starém oleji, zaprášených reproduktorech. Vlhkost se lepila na kůži, ztěžovala pohyby a na každém kroku se chvěla horkost, která jako by stoupala ze země samotné. Danka cítila, jak se jí pot na čele mísí s krví z popraskaných kloubů, jak jí prsty kloužou po hmatníku skoro bolestivě, jako by se struny už staly součástí její kůže. Každý zvuk vibroval v hrudi, jako by jí někdo hrál přímo na žebra.

Uprostřed sálu trůnil oltář, složený z navrstvených reproduktorů, rozbitých aparatur, zesilovačů s hučením tak hlubokým, že to znělo jako vzdálené srdce. Teplo sálalo z podlahy, elektrický pach vrážel do nosu a v ústech zůstával kovový pocit. Danka se na okamžik zastavila, sevřela kytaru tak pevně, až jí ztuhly klouby. V hlavě jí bzučely obavy – co když tentokrát selže? Co když její hudba nebude dost silná? Vzpomněla si na matku, jak ji učila dýchat, když ji přemáhal strach, jak jí šeptala, že i bolest může znít jako hudba, když ji necháš zpívat.

Stěny se pohnuly, jako by se celý sál nadechl, z výklenků vystoupily dvě obrovské siluety Strážců. Jedna byla zrezlá, skládající se ze zvonících trubek, druhá z bubnů, řetězů a železných plátů, které při každém kroku duněly a rozvibrovaly podlahu. Sál se ochladil, prázdnota se rozlila kolem, v srdci Danky se rozhořela panika – strach, že jejich hudba pohltí vše živé. Horník se zhroutil na kolena, v očích mu tančil stín naprostého zoufalství: "Je to… příliš silné…" Kovář zatínal zuby, krev mu kapala z nosu, vzduch mezi nimi zhoustl tak, že každý nádech byl boj.

Strážci nezaútočili hned, jejich hrozivá píseň se rozpínala sálem jako zlověstná vlna. Duté zvony se rozlily prostorem, bubny duněly v pomalých, těžkých úderech – válečný pochod, který se jim dral do těla. Danka cítila, jak ji zvuky drtí, jak jí v uších hučí až k prahu bolesti. Strach ji ochromil. Pokud nezíská rytmus zpět, pohltí je zvuk jako lavina. S napětím, které jí trhalo svaly, udeřila do strun – jeden akord, syrový, trhaný, jako výkřik v bouři. Její tón se zakousl mezi jejich rytmus, ale Strážci jen zavrávorali, jejich vlna se zvedla silněji. Danka zahrála další, rychlejší riff, snažila se prorazit jejich obranu, ale s každým dalším úderem cítila, jak se propadá hlouběji – zvuk Strážců ji odstrkoval, nutil ji couvat, v uších jí začalo šumět, ztrácela rovnováhu.

Zvuková bitva gradovala v několika vlnách. První Strážce, ten zvonový, máchl paží – vyletěl roj kovových střepů, které svištěly vzduchem jako šrapnely. Danka zahrála slide, její tón se rozlil po strunách, odrážel střepy stranou, ale už nevěděla, kde je nahoře a kde dole, ztrácela cit v prstech, její zrak se rozmazával. Bubnový Strážce zaduněl do hrudníku tak silně, až se země začala lámat, sálem se rozlila vlna, která odtrhla Horníka od země, zatímco Kovář s vyčerpáním máchl řetězy, zachytil část zvukové vlny, ale sám byl téměř stržen do propasti ticha.

Na okamžik to vypadalo, že je konec. Danka téměř ohluchla, hlava se jí zatočila, padla na kolena a v prsou jí bušila panika, která jí říkala, že je slabá, že tu nemá co hledat. S poslední silou, když už prsty skoro necítila, pustila do kytary tón - jemný, čistý, lidský. Melodii prvního koncertu, kdy stála nervózní na pódiu před prázdným sálem, kdy jí přátelé ze Stodolní podávali ruce a smáli se jejím chybám. Přidala k tomu tóny jejich smíchu, vzpomínky na štěstí, na odvahu, na to, že hudba může být víc než strach.

Její zvuk se rozletěl sálem ne jako hrom, ale jako jemné vlákno světla, které se omotalo kolem Strážců. Bubny se zadrhly, zvony zněly falešně – na okamžik jako by sama katedrála zadržela dech. "Teď!" zařvala Danka, hlas jí zněl slabě, ale rozhodně. Horník zvedl kladivo, udeřil rytmicky, jeho zvuk se spojil s riffem Danky, Kovář zatočil řetězy, vytáhl jiskru a spojil ji s melodií. Vlákna její hudby sevřela Strážce, údery Horníka je drtily, řetězy Kováře je svazovaly.

Zvony pukaly s praskavým křikem, bubny se trhaly v ozvěnách, které se rozbíjely o stěny. Obě monstra klesla na kolena a rozpadla se v lavinu železných úlomků, které ještě chvíli žhnuly žárem a pachy spáleného kovu. Všechno ztichlo – jen jejich dech, vzdálený tlukot Srdce, doteky horkého vzduchu na rozbolavělých pažích.

Danka klečela na zemi, ruce jí hořely, kytara byla rozžhavená tak, že ji skoro nemohla udržet. V hlavě se jí mísila euforie s bolestí, se starými strachy, s překvapivým klidem. Horník se usmál, unaveně, ale vítězně: "Jestli tohle byli jen první, co čeká dál?" Kovář sevřel řetězy, v očích měl oheň. "Dál už není cesta zpět. Jdeme až k srdci." Danka se zvedla, v očích měla novou pevnost, hlas jí zněl tiše, ale nezlomně. "A tam to teprve začne."

Lapala po dechu, její kytara měla přetrženou strunu, ruce byly krvavé, srdce roztříštěné, ale přežila. "Bylo to jako bojovat sama se sebou," promluvila, zatímco jí Horník podával ruku. "Ale přežila jsi. A o to jde, přežít." Kovář dodal: "Teď už víme – srdce katedrály nás nechce jen zabít. Ono nás chce pohltit. Udělat z nás součást své písně."

V dálce, z hlubin kovového tlukotu, zazněl nový tón. Temnější, hlubší, v němž se mísil pach železa, chlad a neklidné očekávání. Jako by se samo Srdce probouzelo.

Kapitola XXIII – Příchod k Srdci

Po vítězství nad Strážci, ještě se srdci rozklepanými a svaly napjatými, se před Dankou a jejími druhy rozevřela chodba, která nebyla ani vytesaná, ani postavená – byla zvláštní, živoucí ve své kovové podstatě. Stěny se vlnily jako žebra obřího tvora, kapky rezavého oleje stékaly dolů a v pravidelných intervalech se celá chodba zvedala a zase klesala. Danka v duchu přemítala, jestli ještě někdy pocítí obyčejnou podlahu pod nohama. Cítila, jak ji každým krokem svírá zvláštní tíseň, která ji nutila nevěřícně se ptát, kde vlastně končí ona a kde začíná tohle místo.

"Je to jako plicní dutina," sykl Kovář, jeho hlas rozvibroval kovové stěny. V ten moment Danka potlačila vzpomínku na dětství, kdy matka ležela v nemocnici se zanícenými průduškami a ona se bála každého dalšího nádechu, protože mohl být poslední. Teď znovu bojovala s dechem, jako tehdy – jenže tentokrát byl vzduch kolem hustý jako olovo a ona věděla, že pokud začne dýchat ve stejném rytmu jako tohle Srdce, ztratí sama sebe. Nesmím se poddat. Nesmím. Pokud se naladím, pohltí mě to jako matku nemoc. Hudba je moje, moje jediná obrana.

Každý krok vpřed zněl dutě, kroky se vrážely o stěny, až moc hlasitě. Zvuk jejich bot se mísil s tikáním – neúprosným, skrytým, jako by někdo odpočítával jejich čas. Čím dál šli, tím hustší bylo nenápadné hučení. Nebyl to vítr, nebyl to pouhý stroj – bylo to Srdce. Každý jeho úder rezonoval kostmi, vtlačoval se do hrudi, pomalejší než lidský tlukot, ale o to těžší, jako by na ně padala celá hora. Danka cítila, jak se její nitro snaží najít bezpečný rytmus v tom kovovém zmatku – a zároveň věděla, že pokud podlehne, splyne s tím, co je tu cizí, nepochopitelné, nepřátelské.

Horník si přitiskl ruku na hruď, oči mu na okamžik potemněly vzpomínkou na domov, na večery, kdy mu dcera seděla na kolenou a on vnímal svůj klidný tlukot srdce pod její hlavou. Nyní cítil, jak jeho srdce bojuje, jak ho tahle kovová síla nutí přijmout cizí rytmus. Strach z vlastní slabosti v něm zápasil s touhou přivést rodinu zpátky – Nesmím se naladit. Musím zůstat svůj, vydržet. Kvůli nim. "Cítíte to? Ono nás ladí. Chce, abychom bušili ve stejném rytmu," zamumlal a v duchu prosil, aby nerezonoval jako prázdná skořápka.

"To nesmíme," zavrčela Danka, sevřela krk kytary tak silně, až ji zabolely klouby. "Pokud se naladíme, jsme ztraceni," hlesla a v očích jí vzplanul odhodlaný vzdor, který se jí stal zbraní i štítem.

Najednou se chodba rozdělila, není to jen prostý labyrint – v každém průchodu se odrážely obrazy jejich životů. Vlevo Danka zahlédla sama sebe na pódiu, oslněnou světly, s davem volajícím její jméno – sen, který jí vždy unikal mezi prsty. Krátce zaváhala, srdce jí poskočilo touhou, ale vzápětí ji bodnul vlastní strach: Je to jen past. Není to skutečné. Nechci být pouhou ozvěnou cizího tleskání.

Ale právě v té tíze zazněla její přísaha. "Nebudu hrát podle jeho rytmu. Přinutím ho hrát podle mého."

Zvedla kytaru a udeřila první akord, který nebyl jen tónem, ale výzvou. Celá síň se rozechvěla a Srdce odpovědělo mohutným tepem.

Bitva začínala.

Kapitola XXIV – Bitva se Srdcem

Srdce dunělo jako rozžhavený kráter, jeho tep sílil a rychlil, až připomínal úprk zvířete zahnaného do kouta. Prostor sevřela žár a dusno, řetězové výhonky praskaly a vylézaly z nich černé stínové ruce – lezly po podlaze jako hejna škorpiónů, lačné po doteku. V tom napětí se Kovář vynořil z mlhy: sevřel v dlani žhavý úlomek železa, matnou vzpomínku na minulé bitvy, a jediným pohybem jej mrštil po jedné větvi. Ta se s praskotem rozlámala – ale jen na okamžik, aby se vzápětí znovu zacelila, tvrdohlavá jako jeho vlastní bolest.

Danka stála opodál, prsty pevně sevřené kolem trsátka. Svaly na její paži vystoupily, když udeřila do strun – zvuk vytryskl, ale místo aby prorazil, rozlil se po síni a zmizel v jejím temném dechu. Srdce odpovědělo ne hlasem, ale silou: podlaha pod nimi se propadla, ze škvír vyšlehly jiskřící ostny, proud žáru, který hrozil vymazat vše. Horník na to zareagoval první – rozběhl se kupředu, kladivo připravené nad hlavou, a s každým úderem rozechvíval kovové žíly pod nimi. Srdce se na chvíli stáhlo – jako sval, který byl zasažen a nestačí se bránit.

Ale Srdce se učilo. Začalo kombinovat kousky hudby, které mu sebrali, a vytvářelo z nich zpěv, který lámal prsty. V jednom takovém zvratu Horníkův úder ztratil směr a palička mu vyklouzla – kováře to vymrštilo do stěny, kde na chvíli zůstal bezvládně ležet v prachu. Teď, když se tělo poddávalo, mu cosi v nitru šeptalo: "Nemůžeš chránit všechny, ale ještě jednou, naposledy, můžeš něco změnit."

Danka pozorovala, jak se jí lámou prsty – bolest ostrá, surová, ale zároveň vnímala proud hudby přicházející shora: v hlavách spojenců rezonovaly tóny podpory. Saxofonista z Kunčic táhl dlouhý tón, archivářka na houslích mu přidala ozvěnu a punkeři z Poruby rozsekávali rytmus na parkovišti. Jejich hudba proudila celým městem jako proud v kabelech a každý nový riff Danky jí vracel sílu, krok za krokem.

"Teď! Spojíme to," vykřikla, odhodlání jí planulo v očích. Horník stiskl ruku v pěst a společně s Dankou poslali do kytary přímý proud rytmu: punkový drive, houslové vedení, saxofon jako maják. Danka otočila prsty a zahrála akord, který nebyl jen hlasivkou, ale spojnicí – spojila ve svém tónu celé město. Srdce zabručelo bolestí, cítilo tlak zvenčí, ztrácelo monopol nad tónem – poprvé v sobě zaváhalo.

Z jádra Srdce prudce vyrazily malé ostnaté magnety, které se jako živé bytosti vrhly na struny kytary a na kovářovy řetězy. Přilepily se k nim, drtily je a dusily jejich tón – byly to pojistky, které měly zabránit, aby hudba pronikla dál. Danka cítila, jak se jí struny lepí k dlaním a zvuk se bortí, jako by se rozplýval v prázdnotě. Zatímco Horník hledal cestu ven ze sevření sálu, Danka bojovala se strunami, které ji svazovaly ruce. Přes ostrou bolest stiskla trsátko a zahrála slide, v jehož síle se na okamžik jeden z magnetů uvolnil a struna se roztrhla — výbuch tónu na zlomek sekundy zaplnil prostor.

Horník využil tu chvilku: proběhl mezi regály reproduktorů a dole objevil úzký kanál, který vedl téměř až k povrchu Srdce. "Tudy! Tudy můžeme zasadit ránu přímo do jádra!" vykřikl Kovář, když zahlédl cestu.

V tu chvíli se zrodila jiskra odvahy. Kovář si uvědomil, že mají jedinou šanci: musí vytvořit přímý proud energie – výboj tónu, který projde vodičem až do nitra Srdce a roztrhne ho zevnitř. Ale takový proud je smrtící a dokáže ho zvládnout jen někdo, kdo je zvyklý žít s kovem v těle i v srdci. Kovář věděl, že jeho tělo jako jediné vydrží proud energie, který by jiného zabil. Proto musel zůstat uvázaný, stát se pojistkou i vodičem v jednom – jeho řetězy byly mostem mezi jejich světem a Srdcem.

"Já to udělám," řekl Kovář klidně, bez sebemenšího zaváhání. V očích se mu odrážel chladný lesk oceli i zvláštní smíření. Věděl, že právě tady a teď může naposledy svůj osud vzít do rukou – a že tahle oběť má smysl. Pomalu vytáhl z kapsy kus pásu – žhavý vodič, který musel přitlačit přímo do žil Srdce. Řetězy, které mu svíraly paže, nebyly jen pouta; byly mostem, který dokáže vést energii skrz jeho tělo až do nitra. V tom spočívala jejich síla a nebezpečí – pouhý člověk by takový proud nepřežil, ale Kovář byl napůl železo, napůl člověk. Když jeho ruce dopadly na řetězy, když je sám kolem sebe utáhl, začal jeho vnitřek zpívat vysokým napětím. Stal se pojistkou, bez které by se proud roztrhal v chaosu. Přijal roli vodiče i ochránce – naposledy, naplno. Jen on dokázal udržet vedení dlouho, jak Srdce požadovalo.

Danka se napřímila a opřela o kytaru, jako by to byl štít proti celému světu. V tu chvíli nebyla jen hudebnicí – stala se mostem mezi městem a tím podivným kovovým Srdcem. Energie jí proudila do prstů z každodenního života – z ulice, z bláta, z komínů, z hutného zvuku kolejí i smíchu, ze všech osvobozených hlasů Ostravy, které v sobě nesla. To nebyla jen metafora – skutečně cítila, jak se síla jejího města sbíhá v jednom tónu, který teď svírá v dlaních.

Kovář pevněji sevřel řetězy – s vědomím, že právě nyní je jeho role rozhodující. Cítil, jak mu žár proudí do paže. Děj je zde doslovný: proud energie skutečně tekl kovem jeho řetězy, mířil přímo do otevřeného jádra. V tu chvíli měl pocit, že je na pomezí života a smrti, že je současně mostem, ochráncem i obětí.

Když akord dopadl, jako by všechno zadrželo dech. Srdce nezaječelo hlasem, ale ozvalo se praskáním oceli rozpálené do běla – je to obraz, ale také reálný zvuk, když se starý kov láme pod tlakem něčeho, co nezná. Voda v žilách stroje se vypařila, řetězy, které dosud spočívaly na zemi, se rozžhavily do oranžova a v jediném okamžiku, ve kterém se realita láme s obrazností, se jádro Srdce skutečně otevřelo. Jako by někdo roztrhl samotný plášť mechaniky a ukázal všem, co se skrývá uvnitř.

Výbuch, co přišel, nebyl explozí ohně, ale explozí tónů – vysoký tón zvuku se rozlil do všech koutů. Srdce praskalo a rozpadalo se na kusy, na nichž ještě chvíli ulpívaly tváře těch, které dříve pohltilo – jako by je chtělo stáhnout zpátky do svého nitra. Kovář se v tom žáru sesunul a upadl do bezvědomí; jeho řetězy povolily a tiše doutnaly. Horník, který do poslední chvíle napínal síly, klesl na kolena, těžce lapal po dechu, jako by se znovu učil žít ve vlastním rytmu.

Kapitola XXV – Návrat RZI

Srdce prasklo – ne zcela roztrhané, ale zlomené do hloubky, kde bolest přechází v něco cizího. Z jádra se vyvalil oblak prachu, hustý a těžký, v jehož středu se kroutil ledový šepot. Ten hlas už nebyl lidský ani strojový; byla to ozvěna dávných dob, dávno zapomenutých žil, co proudily pod katedrálou i městem. Mocná, prastará síla – REZ. Z praskliny se vynořila temná vlna, chladná a neústupná, bobtnající v prostoru, až pohltila všechno okolo. Už to nebylo srdce stroje – byla to surová vůle RZI, dávnější než katedrála, starší než všechny komíny a pece Ostravy.

"Cítíš to? Už jsme skoro tam," zachroptěl Horník, který sotva stál na nohou a jeho tělo se třáslo nejen únavou.

Danka sevřela kytaru oběma rukama, prsty ztuhlé, pod nehty bolest, jako by jí struny svíraly krev. Teď kytara pod tlakem rzi ztrácela hlas: tón se drolil, křupal, jako by každá nota byla už napůl prachem. Každý úhoz byl jako škrtnutí zápalky ve vlhku. Ale přesto hrála dál – protože věděla, že to je poslední most k městu venku.

Rezavý příval v sále se rozrostl ve zlověstné rudohnědé mračno, které se sunulo přes zemi a požíralo světlo. Stěny, sloupy, podlaha: všechno začalo praskat a drobit se v prach, jenž dusil hrdlo a píchal v očích. Z kamenů se vynořily kovové sochy – kříže, postavy s kosami, kolečka s ozubením, které kdysi tvořily katedrální oltář. Nyní se hýbaly, oči zářily dutou žlutí. Byly to Nářky z rzi, první pěchota RZI. Každý jejich krok znamenal další vrstvičku prachu, co těžkla na jazyku, další úder do plic a vzpomínek.

Horník sevřel kladivo, v hlavě mu zazněla ozvěna starých šachet, kde se rzi bál už jako dítě. "Jsou nekoneční!" zařval, když kladivem rozbil jednoho z kovových přízraků – rozprskl se v oblak, z něhož okamžitě vyklíčil další stín. V jeho srdci, pod vrstvou strachu, však zároveň něco vzplanulo. Věděl, že REZ se rodí ze všeho, co bylo kdysi krásné a silné – ze ztracených tváří horníků, ze zapomenutých písní, z touhy žít navzdory prachu.

"Nejsou nekoneční – rodí se z jeho těla," vykřikla Danka, hlas zpoza mračna. "Musíme ho zničit. Jen tak všechno skončí!" Její slova byla jako další úder do mlhy, naděje, která se drala skrz závoj zoufalství.

Všude kolem houstl prach, dusící jako plíseň, která obaluje ústa i sny. Kovář, omámený, lapal po dechu; řetězy mu klouzaly v dlaních, těžké a studené. Danka cítila, jak se jí prsty lepí na hmatníku, struny se pod tlakem oxidace jemně drolí a zní tlumeně – místo jasného tónu z nich uniká jen chraplavý, lámavý zvuk, jako když se láme led na hladině.

"Chce nás umlčet. Chce, abychom zmizeli… hned teď." řekla Danka.

Pak to přišlo: REZ vydal svůj první tón. Nebyl to křik, nebyl to rytmus, ale jediný, neúprosný hučivý zvuk – frekvence, co působila jako nůž prořezávající vzduch i úponky odvahy. Vlny pronikaly až pod kůži, drásaly ušní bubínky a lámaly kosti. Horník padl na kolena. Kovář znovu ucítil krev na rtech, bolest starých ran. I Danka, když sevřela kytaru, ucítila, jak ji svět unáší na hraně mdloby.

Ale právě v té chvíli, kdy rozum selhával, zvedla ruku a udeřila do strun. Neměla sílu na složité sóla, jen na hrubý, vzpurný riff – rytmus, co vycházel z jejího hněvu, ze vzpomínek na všechny, které REZ už pohltil. Každý úder do struny byl jako kopanec do dusivého mračna a před očima jí zasvítily tváře lidí z města, sousedů, muzikantů, horníků, všech těch, kdo nikdy nebyli slyšet. Zvuk prorazil záchvěv prachu a Horník znovu popadl dech.

"Drž to! Já do toho praštím!" vykřikl Horník. Kladivo mu v rukou zářilo, jako by se v něm probudila dávná síla. Kovář, stále polámaný, omotal řetěz kolem sloupu a s posledním nádechem zatáhl; kus klenby se utrhl a zavalil prachové sochy.

REZ zavylo, celá síň se otřásla. Teď bylo jasné, že bolest cítí i to, co je z dávnověku. Danka úderem do strun zaznamenala, že z nitra rzi stoupá cosi většího – nehmotná moc, která dřív jen šeptala, teď křičela. Rezavý mrak houstl, těžkl, a začal se formovat v postavu, která se vynořovala z mlhy jako přízrak. Kolosální, těžká masa rzi a železa, ne člověk, ne zvíře, ale hora tvarovaná z tisíců zrezlých pout, ozubených kol a řetězů, z nichž některé byly stále přivázané k sutinám oltáře. Z hrudi kolosu rašily nové žíly a řetězy; z jeho očí kapala rez, která dopadala na zem a okamžitě pohlcovala vše živé i mrtvé.

Danka ucítila, že jí REZ netahá jen za struny, ale i za ruce – jako by ji chtěl odtrhnout od nástroje, od minulosti i města. "Chce mě… protože ví, že se ho bojím," vydechla.

Horník, celý zkrvavený a téměř na kolenou, položil ruku na její rameno. "Ne, chce tě, protože se bojí tebe," řekl tiše, v jeho hlasu byl oheň i hrdost. V tu chvíli i on v sobě ucítil, že REZ je víc než jen hmotná zkáza – je to bolest.

Danka zavřela na okamžik oči, v hlavě jí krom matčina motivu zazníval ještě jiný, hlubší hlas: melodie města, kde venku znějí saxofony, housle, punk, rachot vlaků i rytmus kladiv, tepající v každém domě. Celé město jí proudilo v prstech. Když udeřila akord, nebyl to jen její tón – byl to hlas Ostravy. Rezavá vlna se na zlomek vteřiny zastavila, kolos ztuhl, jako kdyby se i REZ musel ohlédnout za tím, co bylo dřív živé. Ale jen na okamžik – protože dávné síly se nikdy nevzdávají snadno.

Kapitola XXVI – Podkopat a udeřit

Horník ztěžka dosedl na okraj rozbitých reproduktorů, kladivo položil vedle sebe. "Nejsem fanoušek velkých plánů," vydechl a hlas se mu na okamžik zadrhl." Ale jestli to tady máme vůbec nějakou šanci přežít, musíme na to jít chytře… jinak to všechno spolkne REZ." Slovo REZ mu zasyčelo na rtech – tahle nemoc, co se vkrádá do všeho, co kdysi žilo, byl víc než jen rezavý prach. Bylo to něco, co rostlo z bolesti a strachu a bralo si, co chtělo.

Kovář opatrně rozložil papír, kdysi mapu katedrály, teď už téměř relikvii. Cítil, jak ho dlaně pálí – ne od žáru kovu, ale z nervozity, která rozechvívala každý jeho pohyb. Při každém kroku prstem po starých liniích sítě, která kdysi chránila místo před vodou, mu srdce bušilo víc a víc. Věděl, že pod těmi křehkými čarami se schovává víc než technika – byla tam celá historie města, jeho porážky i vítězství, a teď i jejich jediná naděje. "Vidíte to?" zašeptal. Ticho v místnosti bylo těžké, až nepříjemné. "Tady… staré kanály, potrubí, a tohle… pumpy. Dřív držely vodu dál od základů, teď ale táhnou proud RZI přímo k Srdci." Hlavní jádro, srdce té věci – místo, kde REZ nejvíc sál sílu, kde se rodily jeho temné impulzy. V Kováři se svíralo něco, co nešlo vyklepat kladivem.

Danka stála opodál, kytaru sevřenou tak pevně, až ji bolela zápěstí. Prsty jí klouzaly po hmatníku, struny byly drsné, zanesené. Každá nota, kterou se teď chystala vydat, mohla být poslední. Strach se jí zavrtal pod nehty, ale hned za ním přišla vlna vzteku. Ta věc, REZ, jí brala sny i lidi, které měla ráda. Když se Horník zmínil o přežití, v hlavě jí zasvítily všechny ty tváře, které už ta rezavá mlha spolkla.

Danka věděla, že teď už není kam utéct. "Jak to uděláme?" zeptala se tiše, hlas chvějivý, ale pevný. "Nemáme armádu. Jen město… a pár nástrojů"

Horník odfrkl. "Město je naše armáda. Už to slyšíš — saxofon, housle, punk… jen musíme vybrat čas a místo úderu."

Rozdělení rolí — co kdo udělá

Plán byl ostrý a jednoduchý:

• Danka bude poskytovat fokus — tón, který udrží prasklinu v jádru otevřenou a zároveň vytvoří falešný impuls, který REZ přinutí přesně reagovat.
• Horník + lokální demolice (dobrovolníci z továrny) prorazí staré potrubí a pumpy, aby odřízli přísun "materiálu".
• Kovář připraví kovové vodiče a uzemní je přes staré koleje — má vytvořit cestu pro silný výboj zvuku/magnetismu přímo do otvoru v jádru. Ten vodič bude risk — musí ho někdo udržet.
• Společenství města (saxofonista, archivářka, punkeři, další továrníci) budou synchronizovat hudbu — na vybraný signál zahrají a propojí své tóny s Dankou, aby vytvořili městský proud zvuku, který přetíží regeneraci RZI.

Plán netrval ani hodinu — ne proto, že byl jednoduchý, ale protože REZ rychle rostl. Měli málo času.

Horník vedl malý tým dolů po starých servisních kanálech. Vzduch byl žhavý od chemie rzi; světélka baterky se lámala na stěnách. Cestu jim ukázala archivářka, která v mapě vyznačila nejstarší potrubí. Při průchodu našli pumpu — obrovské kolo, pootevřené a překryté odporným tukem.

"Tady to je," zašeptal jeden z továrníků, v jeho hlase bylo slyšet napětí i nejistotu. Prsty se mu na malý okamžik zachvěly, když vkládal klíny a čepele do mechanismu — věděl, že jediná chyba může spustit katastrofu, ale strach přehlušovalo vědomí, že je to nezbytné. Ostatní továrníci se na sebe dívali, někteří bledí, jiní se sevřenými rty, ale každý z nich měl ve tváři stejnou směs obav a neústupného odhodlání; šli do rizika, protože věřili, že tady může padnout rozhodující úder.

Kovář se sklonil nad rozpálený kov, jeho ruce byly pevné, ale v očích mu na vteřinu probleskla nejistota, než ji nahradila soustředěná klidná odvaha. Vryl do materiálu symboly — noty, každý z nich byl jako podpis, jako kód. Tyto znaky nebyly jen ozdobou; jejich vzory usměrňovaly proud z městské sítě. Hudba, která se měla zanedlouho rozeznít, se díky nim mohla propojit s elektrickým polem a proud, nesoucí rytmus a tón, získal schopnost narušit strukturu RZI. "Pokud nás to spálí, spálí to i REZ," řekl nakonec a podíval se na Danku — v jeho úsměvu se mísil humor s hořkostí i náznakem sounáležitosti, jako by jí chtěl dodat odvahu i v tu nejvypjatější chvíli.

Když připevňoval kovový materiál k zemi, ucítil, jak mu tlak vystřelil bolest do prstů, ale navenek zachoval klid — byl si vědom, že jeho pevné sevření může rozhodnout o úspěchu celé akce. V duchu si připomněl, že tahle bolest znamená, že ještě žije, že bojuje za všechny ostatní. Možná právě v tom okamžiku mu hlavou proběhly vzpomínky na ty, které ztratil, a na to, proč musí vydržet až do konce.

Archivářka vyvěsila signál: starý kovový zvonek z radnice, hlasitý a jasný v nervózním tichu. Všichni napjali sluch — věděli, že to je signál k synchronizaci, okamžik, kdy se hudba a síla spojí v jeden úder. Saxofonista natáhl dlouhý, klouzavý tón, jehož vibrace se šířily potrubím jako první vlaštovka změny. Punkeři spustili syrový riff, housle vyčistily frekvenční pásmo, aby zvuk mohl proudit nezkalený dál. Bylo to, jako by celé město začalo dýchat novým rytmem; hudba prostoupila kabely i kov a proudila skrz ně jako nezkrotná síla, která naplňovala Danku odhodláním i strachem, protože teď věděla, že je spojena nejen s vlastními pocity, ale i s pulsem celého města.

Danka natáhla trsátko a uhodila. Její akord byl jednoduchý, až skoro prostý — ale právě v něm se spojilo všechno: tlukot kladiv, sykání vlaků, zpěv lidí. Její tón, napojený na Srdce — centrální orgán města, ze kterého proudily všechny síly — se stal bodem, kolem kterého se vše otáčelo. V tu chvíli Danka cítila, jak jí srdce buší až v krku, adrenalin jí vibroval v prstech, ale na trsátku se ani nezachvěla. Věděla, že je teď středem odporu.

"Tady!" zařval Horník a jeho hlas se rozlétl chodbou. REZ — prastarý parazit města, schopný pohlcovat vše živé i neživé, aby se obnovil a zesílil — se opět probudil v jádru. Danka udeřila znovu. Akord explodoval v Srdci přes Kovářův vodič — hlavní spojení mezi pulsem města a jeho ochránci, napjaté jako struna. Kovové potrubí se rozvibrovalo, explodoval jeden velký, ostrý frekvenční ráz. Pumpa, která roztáčela substanci pro REZ, se zastavila.

Byl to okamžik možného zlomu nebo zázraku. Danka na vteřinu zavřela oči, všichni lapali po dechu, jako by se svět na chvilku zastavil — než se ozval nový zvuk, ostrý, nebezpečný.

Byl to okamžik možné zloby nebo zázraku.

Když se pumpy sekly, REZ zareagoval okamžitě. Rudo-hnědé mračno explodovalo v sérii útoků: žilky se stáhly dohromady, z jádra vytryskla nová masa — tentokrát hustší, s povrchem jako šupiny. Nářky z rzi se vrhly vpřed v houfech, z nichž se rodily kolosy z ostrých špuntů. Z okolních sloupů vyrůstaly žíly jako chapadla, co lapala Kováře a snažily se přerušit jejich vodič.

Horník rozbíjel těsně u zdrojů — jeho kladivo bouchalo na potrubí a trhalo ho. Kovář — připevněn k vodiči — cítil každý puls, proud, který mu pálil žíly, ale držel. Danka stála v první linii, její riff predikoval pukání kovu a říkal spojencům, kdy udeřit.

Město hrálo.

První vlnu odrazili. Pak druhou. Když přišla třetí, její součástí byla kolosální paže RZI — entity, která byla dříve jen neviditelnou hrozbou, nyní však vystupovala z temnoty jako umělá inteligence, jež ovládala celé továrny a toužila pohltit jejich těla, učinit je součástí svého nekonečného systému. Kovář, sevřený směsicí paniky a odhodlání, pustil do vodiče poslední výboj. Proud se rozběhl přes žíly Srdce — centrálního energetického centra města — hluboko do jádra, kde se rozhodovalo o osudu všech. Síla byla ohromná; kovář zakřičel, jeho tělo se zatnulo bolestí i zoufalstvím, ale nevzdal se, protože věděl, že se hraje o vše. Všichni na okamžik zadrželi dech, když vedení přeťalo poslední mosty, které REZ potřeboval k okamžité regeneraci.

Srdce prasklo a rozprýsklo se v oblak prachu, jeho střípky zůstaly rozeseté ve vířících paprscích lamp. Prach zahalil pohled na jádro, světlo se v něm lámalo a házelo na stěny mihotavé stíny, zatímco v tichu začaly z hromady trosek klíčit první embrya RZI — nových, menších, ale neméně nebezpečných verzí původní rzi, jež byla schopná adaptace a rychlého růstu.

Z prachu se cosi začalo rychle zvedat — embryo, které před chvílí vyrostlo jako tmavý uzel, se prodlužovalo podlahou, stěnami a prasklinami jako kořen, co zoufale hledá nové živiny, nová spojení. Nebylo to okamžité zničení — byla to regenerace v nové fázi. Atmosféru ovládal strach i naděje: v každém z nich dřímalo vědomí, že boj ještě zdaleka neskončil, jen se přesunul na další úroveň.

Co dál?
„Nechci ho zabít jen tak,“ řekla tiše Danka. „Chci vědět, co je to zač. Kde se to vzalo. A pak… pak to ukončíme jednou provždy.“

Horník se zadíval na mapu: „Tunely vedou dál. Možná až za hranice města. Možná to není jen náš boj. Budeme potřebovat víc než lidi z města.“

Danka přikývla. „Pak vyrazíme. A tentokrát už to nebude bitva jen o přežití. Bude to válka o to, kdo napíše poslední notu.

Epilog – Jízda za horizont

Bohumínské nádraží dunělo jako srdce, do kterého se sjížděly všechny tepny průmyslových měst. Koleje se chvěly, lokomotivy prskaly páru a železo se třpytilo ve světlech reflektorů. Z Karviné přijeli horníci, s čelovkami ještě posetými prachem šachet. Horníci z Karviné si mezi sebou tiše vyměňovali pohledy – věděli, že tentokrát nejde jen o práci, ale o budoucnost jejich města.

Z Katovic dorazili kováři, jejich ruce nesly váhu tisíců kladiv. Jeden z nich si prstem přejel po ztvrdlé dlani a v očích měl odhodlání: „Dneska už nenecháme ocel padnout,“ pomyslel si.

Z Košic vystoupili vynálezci a studenti, jejich kufry naplněné dráty, cívkami a novými přístroji, které vibrovaly jako srdce strojů. Mladý student z Košic nervózně přidržoval svůj přístroj a v duchu doufal, že vynález opravdu pomůže – i jemu samotnému, aby překonal vlastní strach.

A k nim se přidali ostravští punkeři, saxofonista a Danka, která stála v čele jako plamen, jenž ještě nevyhasl.

Na vagónech se skvěly nové zbraně — objímky na kořeny, frekvenční generátory, tvarované kusy oceli, co dokázaly sevřít i šílený růst RZI. Každý dotek na kov byl přísahou, každý úder kladiva na kolejnici signálem k jednotě. Nikdy předtím tu nestály bok po boku tak rozdílné hlasy. Teď tvořily jedinou posádku.

Danka se postavila před všechny a zvedla ruku. Její hlas byl pevný, zvučný, nesl se přes nástupiště a vnořil se do srdcí těch, kdo přicestovali z dálky:

„Ostrava už nehraje sama. Karviná, Katovice, Košice – my všichni jsme rytmus, který přehluší Rez!“

V davu se rozhostilo ticho plné očekávání. Někteří přitiskli kladiva k hrudi, jiní cítili, jak jim hrdlo svírá pýcha i nervozita, a přece v tu chvíli byli jednotní. V očích Danky hořel plamen, který zapaloval odvahu i v těch, kdo váhali.

Lokomotiva zafuněla a pára stoupala vzhůru jako bojový signál. Vlak se dal do pohybu a koleje pod jeho vahou duněly jako válečné bubny. Jiskry létaly do tmy a za nimi zůstávalo město, které se zvedalo z popela.

Na střeše vagónu stála Danka. Kytaru měla přes rameno, trsátko sevřené v dlani. Vítr jí vlál vlasy, oči jí svítily. Položila prsty na struny a zahrála akord, který se rozletěl s vlakem, ostrý a hrdý. Zvuk se nesl noční krajinou, rozřezával mlhu a vnášel do ní jiskry naděje.

Nikdo nevěděl, co čeká za hranicemi — jen mlha, ticho a dálky, kde mohl REZ růst silnější než kdy dřív. Ale všichni cítili, že jedou vstříc většímu dobrodružství, které se zapíše do legend stejně jako bitvy, jež už přežili.

Vlak mizel v nočním šeru, koleje se táhly kamsi k obzoru – tam, kde začínají nové příběhy. S každým úderem kol se rodila nová legenda a staré rány se pomalu zacelovaly v naději na světlo za mlhou. Cesta vpřed už nebyla jen útěkem, ale slibem, že ocel a hudba prolomí temnotu – jednou provždy.

Pokračování již brzy....